Asi před měsícem jsem si vytvořila plán: jak zhubnout, dodržovat stravu, každý den se učit, začít sportovat. Krásně jsem si to poznačila do diáře, s kolonkami, kam si budu splněné úkoly odškrtávat. Byla jsem plna nadšení a zápalu pro věc. Za každý úspěšný týden jsem měla poznamenanou odměnu. Například kosmetický balíček. Po prvním týdnu jsem ze sebe měla super pocit, všechny kolonky se nádherně zelenaly.
Do toho jsem se rozhodla dceru vzdělávat doma. Mimoto bych měla od října nastoupit na vysokou školu, mám pár studentů němčiny plus práce na čtvrtinový úvazek. Začala jsem být trochu ve stresu, zda toho nebudu mít moc.
Asi před týdnem přišla obrovská únava a bolest celého těla. Asi po čtyřech dnech jsem se vypravila k lékaři. Opravdu jsem cítila, že na mě něco leze. Test na covid byl dvakrát negativní. Bolelo mě celé tělo, jen jsem ležela, bylo mi špatně od žaludku.
Výsledky rozboru krve byly překvapivé – vše je v normě. Pan doktor, dobře seznámený s mou diagnózou, vznesl podnět k zamyšlení: nemůže to být psychické? Mě totiž nic jiného nenapadá, co by Vám mohlo být.
Dnes jsem jela pro dceru do školy. Navštěvuje ji v jiném městě. Hned jak jsem však vyjela, musela jsem auto obrátit a jet domů. Tak špatně mi bylo.
Doma jsem naštěstí dostala super nápad: udělat si meditaci a zjistit, co stojí za únavou. Uvolnila jsem celé tělo, postupně, při meditační hudbě. A položila otázku. Záhy se dostavila odpověď.
Nemůžeš se sebou jednat jako ostatní lidé. Tvé tělo, když vnímáš jakýkoli tlak na sebe, začne stávkovat. A ten tlak si především děláš ty sama.
Bum. A bylo to.
Ambice, cíle, směřování k něčemu. To je takový leitmotiv mého života. Došlo mi, že jediný cíl, jaký bych si měla dát, je – být v pohodě. Proč chceme zhubnout, mít hodně peněz, vystudovat vysokou školu? Máme pocit, že pak budeme šťastnější. Že budeme lepší, než jsme teď. Protože nyní, v přítomném okamžiku, necítíme štěstí. Ba co víc, dokonce nejsme dokonalí, takoví, jací jsme nyní.
Je to honba za štěstím. Honba za dokonalým Já.
Co když ale, jsme dokonalí již teď? Ne hubenější, ne bohatší, ne s více kamarády? A co když štěstí, to pravé štěstí, vyvěrá právě z přítomného okamžiku?
A tak jsem si kosmetický balíček za odměnu za splněné cíle objednala hned teď. Jen tak. Za odměnu.
Samozřejmě nechci nikoho odradit od stanovování cílů.
Jen mě k tomu napadá jedna věc: podle mě existují dva druhy touhy, cíle, snu.
1) Zdravá touha
To je taková, při jejímž plnění cítím radost nebo uspokojení. Jsem spokojený a smířený s tím, kde jsem. Ve výsledku je mi vcelku jedno, zda se má touha naplní, či nikoli. Protože tam kde jsem, cítím, že vše je v pořádku. Jsem spokojený, naplněný.
Dám příklad: třeba mým snem je bydlet v tiny housu. Ta představa se mi moc líbí, dávám si peníze stranou. Ale jsem natolik spokojená tam, kde bydlím, že je mi vcelku jedno, zda se mi to vyplní, nebo ne. Bylo by to fajn, ale nelpím na tom.
2) Nezdravá touha
To je taková, kdy jsem nespokojený s tím, jak to je teď. Mám pocit, že až svého cíle dosáhnu, konečně budu šťastný. Makám na tom, dnem i nocí. Neužívám si cestu. Protože cíl je cesta. Cítím, že teď to není v pořádku. Nejsem smířený s přítomností. Až dosáhnu cíle, bude to (případně já) v pořádku.
Dám příklad: chci zhubnout. Proč? Protože teď jsem nechutně tlustá a nelíbí se mi, jak vypadám. Nejsem ani za mák spokojená s přítomností. Nutně potřebuji změnu, protože to, jak to je teď, absolutně není v pořádku.
Jak to máte s cíli Vy?
Vaše Pavlína
