text: Karel Harazím
Člověk nemusí odpustit. Ať už druhým za to, co nám udělali, sami sobě za to, co jsme udělali my jim nebo – v případě opravdu hluboké existenciální bolesti – životu. Všichni si přejeme být šťastní. Od-pustit – už samotný kořen slova napovídá, že něco pouštíme, něco, co již neslouží, něco, co se už stejně stalo a nás to stále trápí. Odpustit neznamená vracet se znovu k bolestným zážitkům. Když odpustíme, stále uznáváme, že to, co se stalo nebylo v pořádku. My však i přesto můžeme jít dál. Troufám si říci, že odpuštění je klíč k naplněnému životu. Je to rozhodnutí, které pokud učiníme, je velmi osvobozující.
Nedovedu si představit, že člověk, v jehož nitru přežívají stará zranění a stále se za to zlobí na ostatní, by svůj současný život vnímal jako šťastný. Cítil by se jako jeho tvůrce? Vyhlížel by lepší zítřky? Velmi pravděpodobně by se spíš popisoval jako oběť bolestivých zkušeností a nedařilo by se mu z ní vymanit. Stále znovu by se v myšlenkách vracel k již jednou prožité bolesti. Není to škoda? Co když odpuštění nabízí šanci. Šanci začít znovu. Nebude to snadné, bude to vyžadovat práci, jako ostatně všechno, co za to v životě stojí.
Trápení a bolest jsou nedílnou součástí našich životů. Jak se s nimi tedy můžeme co nejlépe popasovat? Jak zpracovat všechny ty nepříjemné emoce, které v nás spouští náročné okamžiky? Odpuštění je proces. A my se jej v dnešní době s pomocí moderní psychologie můžeme naučit. Je potřeba ho trénovat, stejně jako sval.
Dr. Frederic Luskin ze Stanfordské univerzity popisuje 9 kroků, které vedou k odpuštění. Prvním krokem je podle něj popsat, jak se vlastně cítíte. ‚Co přesně nebylo v pořádku na tom, co se stalo?‘ Po tom, co se zamyslíte, svěřte se někomu blízkému. Pokud jste tak učinili, jste připraveni na druhý krok. Druhým krokem je zavázat se sám sobě, že uděláte, co bude potřeba, abyste se cítili lépe. Nemusíte dál trpět. Připomeňte si, že si zasloužíte cítit se lépe a v míru sami se sebou. Důležité je si uvědomit, že odpouštíte pro sebe a pro nikoho jiného. Vlastně nikdo ani nemusí vědět, že jste se rozhodli odpustit.
Třetím krokem je pochopit, co je vlastně vaším cílem. Odpuštění není smíření se s bolestnou zkušeností. Co chceme je cítit se dobře. Odpuštění můžeme definovat jako klid v duši a porozumění, která přicházejí, když se začneme učit neobviňovat lidi a skutečnosti, které nás zranily. Neberme si tyto prožité události příliš osobně, neboť každý člověk na této planetě jedná, jak nejlépe umí, a především je nutné zdůraznit, že jedná ve SVÉM vlastním zájmu. Spousta nepěkných zážitků si pouštíme k sobě, i přesto, že ve skutečnosti se o nás vůbec nejednalo. Učme se vidět, jakou cenu platíme za zášť, jež v sobě udržujeme. Život nám mezitím utíká mezi prsty. Nehledě na to, že zloba neprospívá našemu zdraví. Vaším cílem je tedy znovu najít klid a mír v duši.
Pokud jste došli ke čtvrtému kroku, zde získáváte skutečný pohled na to, co se v přítomném okamžiku vlastně odehrává – tedy, že vaše utrpení pramení z toho, že jste zranění, nikoli z minulé události.
Následující techniku můžete využít pro snadnější zvládání stresu. Díky ní dokážeme čelit reakci našeho těla na stres, tedy boj nebo útěk. Při vzpomínce na nevyřešenou událost se nám zvedne krevní tlak, naše srdce bije rychleji, ruce máme studené a nejsme schopni jasně myslet. Abyste ustáli tyto symptomy a dostali se znovu do stavu klidu, zkuste hned v ten moment, co se vám vybaví daná nepříjemná vzpomínka, přivést svou plnou pozornost do oblasti břicha svým dechem. Dvakrát se nadechněte a vydechněte, pomalu a zhluboka. Vzápětí si vzpomeňte na něco hezkého ve svém životě nebo něco, co máte rádi. Pocity, které to ve vás vyvolá zkuste udržet v oblasti okolo svého srdce. Zkuste se úplně uvolnit. Tato jednoduchá technika o dvou krocích sníží prožívanou bolest. Umožní vám nad vším jasněji uvažovat a usnadní celý proces odpuštění. Dr. Luskin ji doporučuje provádět kdykoli se cítíte rozrušení.
Za šesté je potřeba přestat s očekáváním. Druzí nebo dokonce život sám nám ne vždy dají to, co zrovna potřebujeme nebo chceme. Pokud například očekáváme emoční podporu od někoho, kdo nám ji nedává, je na místě se sám sebe zeptat: „Kolikrát ještě hodlám narážet hlavou do zdi? Jak dlouho ještě budu doufat, že se ten druhý změní?“ Klíčové je rozpoznat, jaké vzorce jsme si v sobě vybudovali. Klaďme si tedy otázky: „Jak se druzí mají podle nás chovat?“ „Jak se my sami máme chovat?“ Připomeňte si, že se můžete aktivně zasloužit o zdraví, lásku, přátelství a rozhodněte se na tom tvrdě pracovat. Očekávat, že se věci jen tak stanou přináší utrpení, a navíc nám to bere sílu je uskutečnit. Sedmý krok zahrnuje přesměrování pozornosti ke svým životním cílům, namísto vkládání energie do přemýšlení o minulém bolestném zážitku. Znovu si jej v mysli přehrávat náš život neučiní uspokojivějším. Zkusme tedy zkusit najít jiné cesty, jak naplnit své potřeby.
Lidé, kteří dokážou najít něco pozitivního v každém okamžiku ví, že to je ta nejlepší odplata. Když se soustředíme na naše zraněné prožívání, dáváme tím moc člověku, jenž nám ublížil. Zkusme tedy hledat to krásné a laskavé kolem nás. Využijme náš čas pro to, abychom oceňovali ty dobré věci v našem životě a připomínali si příjemné zážitky. Osmý krok tedy spočívá v seznamu věcí, za které jsme vděční. V momentě, kdy takto přesměrujeme naši pozornost, cítíme menší bolest a nespravedlnost života. Uvidíte, že slunce stále svítí, lidé jsou zamilovaní, a to krásné kolem stále existuje.
Nakonec přepíšeme příběh, který jsme sami sobě a ostatním vyprávěli. Zaměříme se na rozhodnutí odpustit. Díky tomu získáme zpět naši sílu, které jsme se předtím vzdali ve prospěch špatné zkušenosti. Když to dokážeme, dostaví se klid v duši.
A to je pravé odpuštění.
