Osudy barokního frejíře
(frejít = zastarale, expresivně záletník, milenec)
Rozložitý zámek v Duchcově se stal na sklonku 18. století domovem pozoruhodnému starému muži, jehož jméno je dodnes synonymem pro svůdce a prostopášníka. A právě Giacomo Casanovovi je věnováno následující vyprávění.
Na úpatí Krušných hor leží Duchcov, město starobylé. Vyvinulo se již ve 13. století z trhové osady Hrabišín, a od roku 1763, kdy se začalo s těžbou uhlí, platí daň za blízkost nerostného bohatství. V 50. a 60. letech minulého století se dokonce předpokládalo, že jej stihne osud nedalekého Mostu – většina města měla ustoupit povrchovým lomům. Zachránil jej vládní výnos z roku 1963, který utlumil dolování v nejbližším okolí města a Duchcov mohl znovu začít volněji dýchat. Z dochovaných památek dnes nelze přehlédnout barokní kostel Zvěstování Panny Marie na náměstí a zejména v jeho sousedství stojící rozložitý, převážně renesanční, zámek, jehož zdi kdysi obýval slavný knihovník.
Tajemný cizinec
Jednoho letního dne roku 1785 zastavil na nádvoří duchcovského zámku kočár, z něhož – obtěžkán několika objemnými zavazadly – vystoupil prošedivělý, na první pohled cizokrajně vyhlížející elegán. V jeho podlouhlé tváři se odrážela nejen únava z dlouhé cesty, ale byly v ní vryty i stopy po dobrodružstvích pohnutého života. Vysloužilý dobrodruh přijal pozvání majitele duchcovského panství, hraběte Josefa Karla z Valdštejna, aby se stal knihovníkem na zámku v Duchcově. Žilo by se mu dobře, pobíral vcelku zajímavý plat, 400–600 zlatých ročně, a hrabě jej prací nepřetěžoval, je pravděpodobně, že spíše, než jako správce knihovny jej angažoval jako zábavného společníka, s nímž mohl vést u sklenky dobrého vína duchaplné rozhovory a jistě rád naslouchal i pestrému kaleidoskopu jeho vzpomínek. Kdysi temperamentnímu Benátčanovi ale ztrpčovalo život služebnictvo, především zámecký správce Feldkirchner a sluha Widerholt. Ti nevynechali jedinou příležitost, aby neprovedli Casanovovi nějaký naschvál nebo o něm nevypustili do světa zlolajnou pomluvu. O posledních letech proslulého svůdce si ještě povíme víc. Vraťme se ale do Benátek roku 1725, kde se Giacomo v herecké rodině narodil…
Bouřlivé mládí
Farauši nepřáli jejímu vztahu s hercem Gaetanem Casanovou, a tak ji její milý musel k divadlu doslova unést. Teprve potom se stala skutečnou herečkou a záhy dosáhla značné proslulosti. Malý Giacomo se dokonce narodil přímo v divadle San Samuele, přední benátské scéně. Nesporné nadání měli také oba jeho bratři, Francesco vynikl jako malíř bitevních výjevů, Giovanni vedl dvorní malířskou akademii v Drážďanech. Malý Giacomo býval dítětem neduživým – trpěl častým krvácením z nosu, byl prý napůl slaboduchý a žádná dětská nemoc jej neminula. Teprve v 9 letech nabýli rodiče přesvědčení, že jejich nejstarší syn zůstane naživu a zapsali jej do školy. Zde se projevily jeho dosud skryté schopnosti: za měsíc uměl číst, za další psát a během půl roku se stal asistentem učitele, natolik převyšoval své spolužáky. Chtěl studovat lékařství, dali jej však na práva, která dokončil v 16 letech a tou dobou přijal dokonce nižší svěcení. Další povolání jen dokládají neklidné mladíkovo založení – byl knězem, vojákem, právníkem i houslistou v orchestru. Rád naznačoval (spíše předstíral) šlechtický původ a někdy vystupoval pod vypůjčeným přídomkem de Seingalt.
Loterie i vězení
V Paříži se spřátelil s Madame Pompadour a od ministra financí dostal povolení provozovat loterii. Cestoval po celé Evropě a mezi jeho příznivci nechyběly ani korunované hlavy, pruský král Bedřich II. i ruská carevna Kateřina Veliká. Ne vždy však jeho plány vycházely, cesty po Evropě se až příliš často měnily v útěk… Klec spadla v červenci 1755 a Casanovovým domovem se na 16 měsíců stalo státní vězení, proslulé „olověné komory“. O jeho útěku v noci z 31. října na 1. listopad 1756 si vyprávěla celá Evropa a popis odvážného činu „Můj útěk z olověných komor benátských“ mu zajistil literární proslulost. Do vězení se pak dostal i ve Španělsku, vypovězen byl z Vídně, Turína i Florencie, tajně prchal z Londýna i Stuttgartu. Jako paradox působí skutečnost, že v roce 1776 je veden jako placený agent inkviziční policie.
Nakažený proutník
V době svého nižšího svěcení, tedy v 16 letech, potkal mladík dvě benátské sestry, které jej zasvětily do tajů fyzické lásky. Když mu bylo 19, svedl v Římě jistou Lukrécii, a to, že byla pod čepcem, mu nijak nevadilo. Když mu táž Lukrécie po 17 letech představila jejich dceru Leonildu, nelámal si Casanova hlavu s hříchem incestu a s Leonildou počal syna Cesaria. Udělal se tak v jednom… Casanova – navzdory své pověsti – se nepokládal za profesionálního svůdce či za sňatkového podvodníka, naopak, takovými lidmi opovrhoval. Dokázal se skutečně zamilovat, což dokládají jeho nostalgické vzpomínky na jakousi Henriettu. Bouřlivý milostný život s sebou nese v každé době jistá rizika a Giacomo, přestože používal tehdy populární ochranu ze zvířecího střívka, se přirozeně nevyvaroval „delikátním“ chorobám, zejména kapavce. Jak přežil všechny léčebné rtutiové kúry je kronikářům dodnes záhadou.
Knihovníkův vztek
Žádný strom neroste do nebes, a i Casanovovi s přibývajícím věkem začalo opouštět štěstí a ubývalo i úspěchů v dámských budoárech. Jeho podnikání často skončilo krachem a valnou část jmění, které nahromadil, z něho šikovně vytáhla jistá, ne právě počestná, Angličanka. V Polsku těžce zranil v souboji hraběte Branického a musel zemi narychlo opustit, a jeho cesty starým kontinentem se změnily v hledání místa pokojného dožití na dvoře některého příznivce. A tehdy mu podal pomocnou ruku už zmíněný Valdštejn. Mezi regály duchcovské zámecké knihovny prožil slavný sukničkář, ale i nadaný spisovatel, podnikatel a politik posledních 13 let života. Hádky s hlupáky a závistníky z něho udělaly vzteklého, hádavého starce, který jak mohl, mizel do Litvínova, Drážďan, Teplic i do Prahy, kde se např. setkal s Mozartem před premiérou opery Don Giovanni. Podle svědectví současníků mu v posledních letech stačila ke spokojenosti „polévka šafářky Oehlschlaegelové na dvoře v Želenkách“.
Fantasta nebo vizionář?
„Icosameron“, literární sci-fi, v níž Casanova popisuje televizor, automobil, letadlo a další věci, které si na své objevení budou muset ještě minimálně půldruhého století počkat. V roce 1795 se Casanova vydal do Výmaru a Berlína, kde se ucházel o lukrativní zaměstnání, záhy se ale roztrpčen vrátil ke svému dobrodinci, který za něho velkoryse uhradil jeho dluhy. Od srpna roku 1797 se prudce začal zhoršovat Casanovův zdravotní stav, především choroba dýchacího ústrojí, a dne 4. června 1798, ve věku 73 let vydechl naposled. Místem posledního odpočinku Giovanniho Giacoma Girolama Casanovy se stal duchcovský hřbitov při kapli sv. Barbory. Jeho osobnost dodnes připomíná část interiérů zpřístupněného duchcovského zámku.
