Leonardo da Vinci
Kdo by neznal snad nejslavnější obraz všech dob Monu Lisu? Kolikrát se už vědci i obyčejní lidé dohadovali, co její tajuplný úsměv vůbec znamená? A co víme o životě jejího autora, Leonarda Da Vinciho? Leonardo Da Vinci, vlastním jménem Leonardo Di Ser Piero byl italský malíř a vskutku renesanční člověk. Vedle malby se věnoval i sochařství, architektuře, přírodovědě, hudbě. Dokonce je považován i za vynálezce, spisovatele a konstruktéra. Leonardo se narodil 15. dubna 1452 jako nemanželský syn notáře Piera a venkovanky Cathariny. Oba jeho rodiče však uzavřeli sňatek s jinými partnery, jeho otec se k němu ovšem hlásil a zajistil mu vzdělání. Bohužel, o jeho mládí toho moc nevíme, můžeme se pouze domnívat. V některých pramenech se dočteme, že byl hezký a vládl velkou silou. V 15 ti letech se stal tovaryšem ve Verrocchiově florentské dílně, o 5 let později byl již v malířském cechu. Zde všechny překvapil svým talentem, údajně sám mistr se, poté co zhlédl jeho výtvor, nechal slyšet, že sám už nikdy malovat nebude. Později Verrocchio namaloval vždy jen obrysy, ostatní žáci zbytek, zatímco Leonardo vytvořil u všech obrazů tváře.
V roce 1473 namaloval Da Vinci výkres krajiny, což je jeho první datovanou a podepsanou prací. Poté uskutečnil již svou malbu Zvěstování. V jeho 30 ti letech ho pozval do Milána vévoda Lodovico Sforza, Leonardo toto pozvání přijal a odjel. V Miláně začalo jeho samostudium – věnoval se především anatomii a architektuře, v též době si také píše deník. Kolem sebe shromažďuje skupinu následovníků, někteří mu zůstávají věrní až do jeho smrti. Kolem roku 1483 studuje další obory, a že jich není málo, namátkou můžeme zmínit aerodynamiku, meteorologii, fyziku či astronomii. Osvojuje si základy Pythagorovy matematiky, ty později využívá ve svých pracích i dílech.
Roku 1487 se zúčastnil architektonické soutěže na model kupole nad křížením milánského domu. Všechny jeho návrhy však byly označeny za smělé, drzé a až příliš novátorské, proto nakonec byla postavena ve více gotickém duchu. Bohužel, či naopak bohudík, tento génius opravdu předběhl svou dobu. Kolem roku 1490 nakreslil Leonardo Vitruviánského muže – ten ikonický obrázek atletického muže s rozpaženými pažemi a rozkročenými nohami. Projevil zde svou schopnost perfektně propojit umění a vědu. Ve stejné době tvoří i Dámu s hranostajem a začíná pracovat na svém druhém nejslavnějším díle – na Poslední večeři. Užívá zde nové techniky, olej a tempery. Brilantně zde rozehrává hru stínu a světla, postavy vynikají svou mystičností až ezoteričností a Leonardo dává prostor pro fantazii. V roce 1499 se vrací zpět do Florencie, aby zde pracoval jako vojenský inženýr pro politika, válečníka a kardinála Cesara Borgiu.
Monu Lisu začal tvořit roku 1503. Údajně na nejslavnějším obraze možná v celé historii malířství pracoval po celý život, nejvíce však v letech 1503-1506. Úsměv Mony Lisy zůstává dodnes pro většinu lidí záhadou. Roku 1513 se přesouvá do Říma, kde poprvé v životě dostává pravidelný plat. Je to s podivem, ale pro Leonarda je to vítaná změna, protože se celý život potýkal s chudobou. V roce 1516 přijímá pozvání do Francie od krále Františka I. z Valois, kde žije až do své smrti. Na závěr pár zajímavostí. Da Vinci neměl děti, jeho bratr však ano. Vědci se domnívají, že šilhal. Psal levou rukou (možná i oběma), ve směru zprava doleva. Položil základy pro vynález například ponorky, tanku, kalkulačky, skafandru či vrtačky. Vskutku renesanční člověk.
ROBERT FULGHUM
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
Jeden z mnohých citátů amerického spisovatele Roberta Fulghuma. Narodil se 4. června 1937 v Texasu a za svůj život vystřídal mnoho povolání, od pastora, přes učitele, až třeba k malíři. Psát začal až po padesátce. Nejvíce ho proslavila kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Vlastní několik vysokoškolských diplomů, ale jeho touha po vzdělání, po vědomostech je obdivuhodná. Zastává názor, že člověk se učí po celý život. Čtyřikrát objel svět, nějaký čas strávil v buddhistickém klášteře. Z posledních knih je patrné, že část roku tráví u sebe doma v Americe, v Seattle, část pak v Řecku, na Krétě. Již zmíněná kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, jeho první vydaná, mu zajistila úspěch.
- O všechno se rozděl
- Hraj fér
- Nikoho nebij
- Vracej věci tam, kde jsi je našel
- Uklízej po sobě
- Neber si nic, co ti nepatří
- Když někomu ublížíš, řekni promiň
- Před jídlem si umyj ruce
- Splachuj
- Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře
- Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj
- Každý den odpoledne si zdřimni
- Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni se někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě
Jak možná již pozorný čtenář postřehl, Fulghum vychází z každodenních běžných zážitků. On sám charakterizuje svou práci jako eseje – podle Michele de Montaigne a francouzského essai (což znamená zkoušet, pokusit se). Fulghum se tedy pokouší zachytit jednoduché zážitky, které ale rozvádí, zamýšlí se nad nimi, hledá v nich nějaký přesah. Jeho eseje, možná by se dalo říct i krátké povídky, zamýšlení, úvahy jsou pro čtenáře pohlazením pro duši. Jistou výhodou je to, že jsou většinou krátké – maximálně na pár stránek. Jsou milé, pozitivní (opravdu nikde neřeší těžkosti světa) a donutí Vás k zamýšlení. Jedna úvaha například řeší praní prádla. Fulghum tuto činnost miluje, má svůj pevný řád, je jednoduchá a má okamžitý výsledek. Dobrý pocit z dobře odvedené práce. V další se zabývá zubními kartáčky. Jaký by to byl asi zážitek, kdyby všichni Vaši známí měli na nějaké společenské události vzít s sebou svůj kartáček a všem ho bez skrupulí ukázat. Fulghum uchopuje naprosto triviální věci, které běžně přehlížíme, zamýšlí se nad nimi (nutno podotknout, že velice vtipně) a dochází k nějakému filosofickému závěru. Který, ať chcete nebo ne, Vám vykouzlí úsměv na tváři. A dost možná Vás donutí se i zamyslet nad svými postoji, názory, snad nad celým životem. Je evidentní, že Fulghum prožil, spíš i nadále prožívá, velmi barvitý život plný různých zážitků. Ano, to by se dalo tvrdit o leckterém člověku, avšak jen on je dokáže tak originálně a vtipně zachytit. Četba jeho knih (vydal i pár románů) je vždy bezvadným odpočinkem. Můžete se dokonale přistihnout, jak se nad jeho řádky usmíváte a je vám jednoduše hezky. Takže až někdy v knihkupectví narazíte na jméno Robert Fulghum, neváhejte a alespoň jednu knihu od něj si kupte. Neprohloupíte.
NINA SIMONE
Asi všichni známe její ikonickou skladbu, Feeling Good. Pokud právě sedíte u počítače nebo u telefonu, zapněte si YouTube a pusťte si jí, určitě budete vědět, o jaké písni mluvím. Nina Simone se narodila 21. února 1933 v Severní Karolíně, jako jedno z osmi dětí, do velmi chudé rodiny a hned ve třech letech začala hrát na piano. Svůj první koncert odehrála již ve dvanácti letech v kostele. Její rodiče, tmavé pleti, si museli sednout do zadních lavic, aby uvolnili místo vepředu pro bělochy. Nina odmítla pokračovat, dokud si nepřesednou zpátky. Tato událost formovala celý její život, kdy bojovala za občanská práva. V jejích sedmnácti letech se celá rodina přestěhovala do Philadelphia, kde se Nina opět setkává s rasismem. Žádala o stipendium na místní škole, zkoušky vykonala na výbornou, zřejmý byl i její talent, avšak přijata nebyla. Dostalo se jí odpovědi – protože jsi černoška. Bohužel stejnou zkušenost učinila i při pokusu o přihlášení na Curtisův institut. Začala hrát na piano v jednom malém klubu. Podmínkou majitele ovšem bylo, že k tomu bude i zpívat. V roce 1958 nahrála první píseň – I love you, Porgy a následovalo první sólové album, na kterém díky nevýhodné smlouvě Nina velmi tratila. V její další tvorbě se snažila upozorňovat na rasovou nerovnoprávnost. Snad na každém albu najdeme několik písní věnovaných v té době tak ožehavému tématu. V roce 1970 se z Ameriky odstěhovala se svým tehdejším manželem na Barbados. Tam se s ním zanedlouho rozvedla, vrátila se do USA, kde zjistila, že má problémy s dluhy na daních, tak se vrátila zpět na Barbados. Poté žila ve Švýcarsku, Nizozemsku, aby se roku 1992 natrvalo usídlila ve Francii. Po několikaletém boji s rakovinou plic skonala. Elton John uctil její památku květinami a slovy: Byla jsi největší a miluji tě.
Nina Simone nebyla pouhá zpěvačka, její vystoupení byla nabitá emocemi. Jednou se smála, pak plakala. Hojně využívala dialog s publikem. Bohužel změny nálad jí provázely i v osobním životě. Údajně jí byla diagnostikována bipolární afektivní porucha, na kterou neochotně brala léky. Vědělo to jen nejbližší okolí, kterému se to podařilo na mnoho let utajit.
