text: Aleš Meduna
Vznik samostatného československého státu na troskách habsburské monarchie patří k nejvýznamnějším událostem našich dějin. Budování politického uspořádání však nebylo vůbec jednoduché.
Zásadní problém, který musela řešit československá vláda, byla otázka samotných hranic státu. S Německem a Rakouskem se větší část průběhu hranic vyřešila na základě historického vývoje. S Maďarskem však žádné historické hranice neexistovaly, území Slovenska patřilo po staletí uherské koruně, a to vedlo ke sporům, které vláda musela řešit vojenským zásahem. Územní spory vznikly též s Polskem o oblast Těšínska, a rovněž o hospodářsky nejzaostalejší část republiky, Podkarpatskou Rus.
Ústava přijatá v únoru 1920 stanovila Československo jako parlamentní demokracii, řízenou parlamentem, který se skládal ze Senátu a Poslanecké sněmovny. V čele státu byl prezident volený parlamentem na sedm let. Obyvatelé dle ústavy byli považováni za příslušníky „československého“ národa a oficiálním jazykem byl „jazyk československý“. Vytvoření pojmu „československý národ“ se jevilo jako potřebné s ohledem na skutečnost, že v novém státě žilo více Němců než Slováků.
Parlament, jak uvedeno, se skládal z Poslanecké sněmovny a Senátu. Poslanecká sněmovna měla 300 poslanců, Senát 150 senátorů. Právo volit poslance příslušelo všem občanům Československé republiky, bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli věku 21 let a měli alespoň tři měsíce bydliště v Československu. Za poslance mohli být zvoleni občané státu, kteří dosáhli věku 30 let.
Účast ve volbách byla povinná. Od účasti byli osvobozeni občané starší 70 let, pro nemoc, tělesnou vadu, neodkladný výkon povolání v den voleb, vzdálenost místa volby nejméně 100 kilometrů atd. Pokud se někdo bez zákonného důvodu nedostavil, či dostavil, ale neprovedl volbu, mohl počítat i s trestem, byť k takovým případům docházelo velmi zřídka. Například příručka Českého statistického úřadu uvádí: „… farář z Pusté Rybné byl odsouzen k pokutě 20 Kč nebo k jednomu dni vězení za to, že se v roce 1925 nedostavil k volbám, jelikož nechtěl porušit boží přikázání. Podle jeho slov vysvětlení je více poslouchat boha než lidi.“ Volební právo do Senátu příslušelo občanům bez rozdílu pohlaví, kteří překročili věk 26 let, za senátora mohl být zvolen občan republiky bez rozdílu pohlaví, který v den volby dosáhl věku 45 let.
Volby se konaly v neděli. Lidé vhazovali do volební urny kandidátní listinu vybrané politické strany. Na rozdíl od současnosti nemohli občané volební lístek nijak upravovat, neexistovala možnost udělovat preferenční hlasy tak, jak je tomu dnes. Dalším typickým rysem byla neexistence omezovací klauzule. V současné době platí ustanovení, že v Poslanecké sněmovně České republiky jsou zastoupeny strany, které získaly minimálně 5 % hlasů. Toto omezení za první republiky neexistovalo.
Přijatý volební systém měl za následek vysokou fragmentaci stranického spektra. Přesný počet politických stran a subjektů nelze stanovit, neboť některé z nich měly jen lokální význam a ve své podstatě existovaly jen ve velice krátkém období. Trvaleji působilo na československé politické scéně přibližně 50 subjektů, z nichž asi 20 na celostátní úrovni, které se účastnily voleb do parlamentu, ostatní se zaměřovaly na působení v zemských, okresních či obecních orgánech.
Stranickou fragmentaci spoluvytvářelo pestré národnostní složení státu. Vedle českých a slovenských politických stran existovaly totiž i německé, polské, maďarské, rusínské či židovské strany. Značné množství politických stran spolu s volebním systémem poměrného zastoupení vedly k tomu, že ve volbách nikdy nezískala žádná stranu parlamentní většinu, která by ji umožňovala sestavit jednobarevnou vládu. Tato skutečnost se odrážela ve schopnosti a možnostech vytváření vládních koalic.
Přestože v období první republiky proběhly pouze čtyři parlamentní volby (v letech 1920, 1925, 1929 a 1935), počet vlád dosáhl počtu osmnáct (!). Vládní koalici obvykle vytvářelo až pět politických stran, ale například kabinet Jana Malypetra tvořilo sedm stran (z toho dvě německé). Hned třikrát byl předsedou vlády předák agrární strany Antonín Švehla, rovněž tolikrát vládli slovenský politik Milan Hodža a Jan Malypetr, dvakrát se stali premiéry Vlastimil Tusar a Jan Černý. Podstatně méně známou skutečností je, že premiérem byl i Edvard Beneš (v letech 1921-1922).
Politické strany první republiky navazovaly na tradici, která se na našem území vytvářela již v dobách existence Rakousko-Uherska. K nejvýznamnějším politikům, kteří se většinou též podíleli na vytváření vládních koalic, patřili zástupci agrární strany, sociální demokraté, lidovci, národní socialisté a národní demokraté.
Přes všechny složité problémy, které musely vlády nově vzniklého státu řešit, se podařilo vytvořit demokratický a hospodářsky vyspělý stát, umožňující svým občanům podílet se na jeho budování prostřednictvím parlamentních voleb. Tento systém trval dvacet let a zanikl po Mnichovské konferenci roku 1938.
