Jedu si pro Olivera. Trochu jsem se divil, když mi má dcera zavolala. „Ahoj… tati“, zaznělo ve sluchátku. A mně srdce jako by trochu poskočilo. Radostí, určitě. A když mi pak řekla, jestli bych nechtěl vzít Oliho na výlet, tak to jsem pak úplně oněměl. Radostí, zcela jistě.
Ono se to možná zdá jako normální, běžná věc, tak proč z toho tak nadělám? Protože s Terezkou k sobě nemáme moc blízko. Tohle, aby mi sama od sebe zavolala, se nestává moc často. Většinou jsem to já, kdo ji kontaktuje. A většinou je to ona, kdo telefon po několika zdvořilostních frázích pokládá.
Je to necelá hodinka cesty, ale mně to přijde jako věčnost. Tak moc se na ně těším, na oba. A hele, benzínka, tam koupím Terezce květinu a Olimu nějakou blbinu. Sedám do auta a najednou mě přepadne úzkost. Strach. Že zase selžu? Že bude Terezka zase zklamaná? Nebo tentokrát Oliver? Nepřemýšlej nad tím. Nenech si kazit hezký den. Určitě to bude fajn.
„Dědoooooo!!!!“, volá Oliver, když mě vidí přijíždět. Hned běží za mnou k autu, jen tak tak jsem stihl zaparkovat. „Ahoj maličký“, už ho tisknu k sobě. Bože, ten zase vyrostl. Dávám mu tu plyšovou obludu, co jsem mu koupil, ale jeho vůbec nezajímá. Pořád mě objímá. Koutkem oka vidím Terezku jak stojí ve dveřích. Usmívá se a hladí si bříško. „Tati, půjdeš dál?“, ptá se mě. „Kapitán dědeček je připraven na dobrodružství, co vy, poručíku Olivere?“, mrknu na vnuka. „Jo, dědo, jedeme hned prosím! K nám na návštěvu můžeš, co se vrátíme!“, odvětí maličký. „Tak opatrně, vy dva námořníci.“
K jezeru to máme kousek. Oliver celou cestu nezavře pusu. Pořád povídá. Jak je ve škole, že už má holku, a že až bude velkej, tak bude pilot stíhacího letadla. Bože on jí je tak podobnej, pomyslím si, když se na něj dívám ve zpětným zrcátku. Jen, a to je to jádro věci, když ona byla v jeho věku, já tam nebyl.
„Jednu čokoládovou a ty Oli jakou? Tak a jednu jahodovou. Obě velké prosím.“ Zmrzliny si s sebou bereme na šlapadlo. Z kufru jsem vytáhl dvě námořní čepice a dobrodružná plavba může začít. „Poručíku Olivere, na pravoboku vidím žraloka, máte ten klacek? Postarejte se o to!“, nařizuji. A Oliver se jen hihňá a následně mlátí klackem do vody. To, že si spletl strany, přehlížím a povzbuzuju ho. „Kapitáne dědo, před námi je obrovský tanker, musíme rychle uhnout!“, křičí na mě. Jen oba jaksi víme, že se šlapadlem se nedá tak dobře manévrovat, takže zahýbáme jen na oko.
Uprostřed jezera je malý ostrůvek, na který se nesmí. Když ale se šlapadlem zajedete za něj, aby vás nikdo neviděl, tak tam můžete. Na tajňáka. Z batohu vyndávám deku a nealkoholický šampáňo a už ležíme. Pozorujeme mraky a oba se snažíme vymyslet, co který mrak představuje. Vidíme skoro celou zoologickou zahradu, nespočet dopravních prostředků, pár Oliverových kamarádů, a dokonce několik jídel.
Desetiletá Terezka. A já u ní nebyl. Proč? Protože jsem pracoval. Stavěli jsme dům a já myslel na její budoucnost. Aby mohla jít na vysokou školu, aby měla nějaké peníze do začátku. Myslel jsem na její budoucnost. A úplně jsem zapomněl na přítomnost.
Cestou zpátky mi Oliver usnul v autě. Zaparkoval jsem u jejich domu, nechal ho spát a šel za Terezkou. „Tati, musím si s tebou promluvit.“ Tak to není moc dobrá věta na uvítanou. Sedám si na gauč a snažím se vyčíst z její tváře, co se děje. Trápí se. To poznám.
„Michal od nás odešel“, teď už neudrží slzy. Objímám ji a nic neříkám. Na to se snad ani nedá nic říct. Nechám ji vyplakat a pak říkám: „Jak vám můžu pomoct?“ Ona si utírá slzy, ačkoli nejspíš ví, že přijdou další. „Mohl bys u nás chvíli bydlet…? Za chvíli se narodí malá a já fakt nevím, jak to budu zvládat všechno…“, upřeně se na mě dívá a čeká na moji reakci. Ani nemusím přemýšlet nad odpovědí. „Samozřejmě, maličká.“
