Úvaha
Jedna z mých nejoblíbenějších částí dne je, když si večer nebo ráno nanáším na obličej pečující krém. V ten moment zažívám pocit absolutního blaha. Jemně se dotýkám své tváře, masíruji se, věnuji se sobě. Mám krásný dojem, že pro sebe něco dělám. I když je to jen taková maličkost, jako mazání se krémem. Jehož účinky (mám totiž ve svých třiatřiceti letech již krém proti vráskám, bohužel zub času je neúprosný) jsou přinejmenším sporné.
Jsou to právě takové maličkosti, které tvoří náš den, pak týden, měsíc, rok a nakonec celý život. Takové drobnosti, které přispívají k naší duševní i fyzické pohodě. Jenže těch věcí se nakonec nasčítá opravdu hodně. Podobný dobrý pocit sama ze sebe mám, když si zacvičím. Většinou mě to baví tak nanejvýš dvacet minut. Ale je to nějaké zadostiučinění. Že jsem, i když poměrně krátkou dobu, udělala něco pro své tělo.
V životě každého z nás se najde spousta starostí – od běžné údržby domácnosti, péče o děti, o manžela, do toho musíme chodit do práce, nakupovat, vařit a navíc včas platit složenky. Věnujeme se dětem, přátelům, dáváme pozornost televizním novinám (kde se mluví pouze o katastrofách) a před spaním se ještě přeptáme partnera, jaký měl den. A v tom všem je dobré se zastavit a uvědomit si, kdy jste opravdu jen a pouze sami se sebou, tu jedinečnou společnost si užíváte a jste se sebou naprosto propojeni. Toho času nejspíše nebude tolik, že?
Kdo je nejdůležitější osoba ve vašem životě? Kdo s vámi ráno vstává, pije kávu, připravuje dětem svačiny, jede s vámi do práce, odpoledne nakoupit, kdo se s vámi dívá na televizi?
Poslední dobou se hodně skloňuje pojem sebeláska. Samozvaní kouči a hnutí new age nás nabádá, abychom si ideálně několikrát za den stoupli před zrcadlo a opakovali: „Pavlinko, (doplňte své jméno), moc tě miluji!“. A v ještě lepším případě tomu i věřili. Ano, sebeláska je jistě poměrně fajn věc, pozor, neplést s narcismem, jenže podle mě je ještě o stupínek dál přijetí. I sebe přijetí. Přijetí, a to čehokoli, situace, emoce, člověka, otevírá brány. Teprve až něco přijmeme, přestaneme s tím bojovat, máme šanci to změnit.
Sebepřijetí jde ještě o krok dál. Přijímám se takový, jaký jsem. Se svými chybami, nedokonalostmi, ale i přednostmi i úspěchy. Neznamená to, že mě to uvrhne do nějaké apatie, že na sobě nemám pracovat, zlepšovat se. Naopak. Přijímám se takový, jaký jsem. Jsem jedinečný. A to je, podle mě, ještě zásadnější. Nemusím být hubenější, úspěšnější, větší, menší, bohatší. Teď jsem v pořádku. Bohužel máme, většinou z dětství (od nic netušících rodinných příslušníků) zažité vzorce, že bychom měli být takoví a makoví. Že tak, jak jsme teď, nejsme dost dobří. Nejsme v pořádku. Hluboký omyl. Jedno důležité uvědomění, které je skvělé i k tomu, když chceme někomu odpustit či pochopit jeho konání, je následující: každý člověk, v každém okamžiku svého života se chová tak, jak považuje za absolutně nejlepší.
Buďme k sobě shovívaví, laskaví, milí. Nemusíme se milovat, jen si uvědomit, že jsme v pořádku. Tady a teď.
