Přes údolí řeky Úslavy, posetém domy a kostely Starého Plzence, se proti sobě tyčí vrchy Hůrka a Radyně, opředené bohatou historií.
Nejdříve navštívíme nižší Hůrku (431 m n. m.), která se zvedá na pravém břehu. Z Plzence se dáme podle ukazatelů pěšinou a vystoupáme strmým svahem k rotundě svatého Petra, sedneme si na lavičku a připomeneme si historii tohoto slavného místa. V 9. století do těchto západních oblastí přicházeli Čechové, aby dosud téměř liduprázdné území kolonizovali. Za středisko si zvolili příhodné místo poblíž cesty, spojující pražská hradiště s Bavorskem a Franky. Zde na Hůrce vybudovali hradiště a později hrad, které se staly jedněmi z nejvýznamnějších center české země. Pobývali zde často knížata a králové, např. v roce 1134 se zde sešli kníže Soběslav a německý král Lothar. Nejsamostatnější byly západní Čechy zřejmě ve dvacátých letech 13. století, kdy na hradě sídlil princ Václav (pozdější král Václav I.) s titulem vévoda plzeňský. V těch dobách se na hradě razily i mince. Změna hospodářských poměrů na konci 13. století znamenala úpadek pro plzeňský hrad, jehož prostor nevyhovoval potřebám města. Proto v roce 1295 došlo k založení Nové Plzně na vhodném prostranství u soutoku Mže a Radbuzy. Stará Plzeň chátrala, až byla v 16. století opuštěna. Rozvaliny desítek staveb posloužily jako stavební materiál pro domy Starého Plzence v údolí. Nejzachovalejší z mnoha staveb, které na hradišti a pozdějším hradě stály, je právě rotunda svatého Petra, která pochází z druhé poloviny desátého století, tedy z předrománského, otonského období. Dochovala se i díky tomu, že její nepravidelně řádkované zdivo je z tvrdého buližníku. Ale ani její vzhled nezůstal úplně původní – v 17. století byla upravena na výklenek pro sochu světce, v 18. století na skladiště a v 19. století na obydlí chudiny. Teprve v roce 1920 byla odkoupena a rekonstruována. Uvnitř je velmi prostá, v apsidě, v níž se dochoval i oltář. V současné době je rotunda obestavěna lešením, jelikož probíhá rekonstrukce tohoto architektonického skvostu. Od rotundy stoupá pěšina třešňovým sadem k zbytkům staveb, odkrytých při archeologickém průzkumu. Jednou z nich je kostel sv. Vavřince z 11. století, za nímž se nacházelo jádro hradu s palácem a věží. Na jejich východní straně se dochoval dodnes mohutný val, tyčicí se do výše deseti metrů nad příkopem. Za ním se prostíralo předhradí s dvorcem správce hradu a chrámem svatého Kříže, jehož odkryté základy dodnes svědčí o velikosti stavby.
Radyně
Od rotundy sv. Petra mohou poutníci vyrazit přímo přes Starý Plzenec a les na Radyni po turistické trase, ti pohodlnější Radyni objedou autem a zaparkují přímo pod hradem na jižní straně. Vrchol Radyně se tyčí do výše 567 m n. m., a tvoří tak dominantu Plzeňska. Korunují jej mohutné rozvaliny paláce a věží královského hradu, který založil Karel IV. jakožto nové správní centrum namísto nevyhovujícího plzeňského hradu na protějším návrší. Pojmenoval ho Karlskrone (Karlova Koruna); tento název se ale neujal a hradu se brzy říkalo podle názvu vrchu. Stavba vyniká v českém pevnostním stavitelství novým stavebním pojetím, které ho odlišuje od starších hradů (stejnou dispozici má hrad Kašperk, dokončený taktéž roku 1361). Hlavní věž Radyně splývá s půdorysem paláce a vytváří jen nástavbu nad mohutným hradním palácem. Při vstupu jeho obdélníkového prostoru, obemknutého ze všech stran vysokými zdmi, si představme dispozici paláce: v přízemí se nacházely sklepy, v prvním poschodí pak jídelna, kuchyně a pokoje hradní paní. Většinu druhého poschodí zabíral sál, v němž se dochoval i oltář. V současné době je rotunda obestavěna lešením, jelikož probíhá rekonstrukce tohoto architektonického skvostu. Od rotundy stoupá pěšina třešňovým sadem k zbytkům staveb, odkrytých při archeologickém průzkumu. Jednou z nich je kostel sv. Vavřince z 11. století, za nímž se nacházelo jádro hradu s palácem a věží. Na jejich východní straně se dochoval dodnes mohutný val, tyčicí se do výše deseti metrů nad příkopem. Za ním se prostíralo předhradí s dvorcem správce hradu a chrámem svatého Kříže, jehož odkryté základy dodnes svědčí o velikosti stavby. Věž je poseta mincemi, ale dříve na něm úpěli vězni, což potvrdil i nález několika koster, jelikož půlkruhová věž sloužila jako hladomorna. Na opačné straně paláce se do výše 27 m tyčí hlavní věž, zvaná Hrubá. Při vstupu do ní nás vyděsí strašlivá scéna. Žena se sklání nad nemluvnětem, zatímco z výše na ně zlověstně hledí šeredný divous, otáčí hlavou a opírá se o meč. Atmosféru podbarvují příšerné kvilení a skřeky. Figury zachycují pověst o krutém hradním pánu Radoušovi s oslíma ušima. Když mu manželka porodila dítě, které mělo stejně znetvořené uši, Radouš nijak nejásal nad důkazem svého otcovství. Právě naopak – dítě zabil a poté i svou manželku. Radouš přilákal novou ženu a po narození dalšího Radouška se hrůzný čin opakoval. Tak to chodilo každý rok, až blesk ukončil Radoušův ničemný život. Opustíme nešťastnou rodinku a po strmých dřevěných schodech vystoupáme do druhého patra věže, kde sídlil hradní pán. Ve třetím patře měla posádka zbrojnici. Z vrcholu věže se nám naskytne nádherný výhled na okolí. Na severozápadě se doširoka rozprostírá veliké město Plzeň. Jeho obyvatelé mohou být jen vděční lokátorům Václava II., kteří středisko západních Čech přeložili do roviny – jinak by se dnes asi tísnili v údolí Úslavy mezi svahy Hůrky a Radyně.
