Poutník s pohodlně nataženýma nohama v rozšlápnutých, prachem pokrytých kanadách sedí na dřevěné lavičce ve stínu rozlehlé koruny starého dubu. Pomalu a líně natahuje ruku k ohmatané knížce položené na obstarožní usárně. Václav Erben, Denár v dívčí dlani.
Na bílé obálce hnědá pérová kresba puklé nádoby a několika denárů. Bez dlaně, ale se zajímavým vztahem k paperbackovému vydání. Poutník automaticky pobrukuje melodii kdysi známé písně Motýl, před sebou vidí charakteristický knír trumpetisty, zpěváka a malíře Jiřího Jelínka. Geniální muzikant, o kterém Luis Armstrong při návštěvě Prahy řekl, že v něm našel duchovního syna a hlasového kamaráda vystudoval akademii u Františka Tichého a Erbenovu detektivku ilustroval v roce 1980.
Od Mašína k Cidlině
Poutník se zvedá a ohlíží za siluetou zámku, kde se měl narodit Jiří z Poděbrad. Na nádvoří našel dvě pamětní desky. Jedna patří objeviteli pramenů minerální vody, druhá generálovi Mašínovi a jeho manželce Marii. Josef Mašín se narodil vlastně nedaleko, na rodovém statku v Lošanech. Statečného generála popravili fašisté, jeho manželku o pár let později v kriminále utýrali komunisté. Poutník stojí a uvažuje, kam až může vést nesnášenlivost, chorobná touha po moci a nenávist. Stále zamýšlen vyráží proti proudu Labe, od lázeňského města Poděbrady má úzkou lesní cestou s asfaltovým kobercem namířeno k přítoku Cidliny a ke známé restauraci stejného jména. Poděbradům se v té detektivce říkalo Brody, touhle cestou musel chodit profesor provinční univerzity Ondřej Malík, když se vracel z Libína. Tam s vytrvalou zarputilostí chodil a lakem na nehty opravoval datum vyvražděni Slavníkovců a přiváděl tím k šílenství doktorku Janovskou. Cesta kopíruje línou řeku, vlny vytvořené restauračním parníkem Král Jiří zvlhčují balvany na břehu, za loukou lemovanou lužním lesem trochu nesměle vyhlížejí dva stožáry poděbradského vysílače. Hlavní budovu neprojektoval nikdo menší než architekt Bohumil Kozák, podařilo se mu skloubit rondokubistické stavební prvky se secesními. Dnes slouží za sídlo golfovému klubu. Vysílač původně sloužil zahraničnímu vysílání Českého rozhlasu, od padesátých let ho pilně využívali estébáčtí bojovníci proti imperialismu jako rušičku zahraničních stanic. Ještě jeden zákrut řeky a na břehu mezi zelenými větvemi listnatých stromů prosvítá dřevěná stavba restaurace Cidlina, v románu, po jehož stopách se poutník ubírá, zvaná Na soutoku.
Od památníku k osvěžení
Technikou mozaiky vytvořený památník uvádí to nejpodstatnější z dějin slovanského sídliště, poutník prochází opuštěnými základy brány, knížecího paláce i na svou dobu monumentálního kostela, míjí nadživotní sochu svatého Vojtěcha a Radima od Marie a Vojtěcha Adamcových, a pomalu se okolo starobylé fary vrací k Libici, k místům, kde se ve fantazii vypravěče příběhů našel poklad obrovské ceny, ceny snížené ztrátou lidského života. Poutník spěchá ke krásné staré hospodě na návsi. Určitě ho tam již nedočkavě čeká kapitán Exner společně s vousatým archeologem v bílých džínách připomínajícím vyjeveného svatého. Má s nimi důležitou schůzku, chtěl by od obou radu po stopách, jaké knihy by se mohl a měl vydat příště.
Kapitán, vláček a cyklisté
Hospoda, ze břehu krytá keři pámelníků, se od časů, kdy na dřevěné lavici konzumoval doktor obojího práva, kapitán Michal Exner, pstruhy na másle, nesměli být cítit fenolem ani mít moučnou chrupku, nezměnila. Pár míst v prosklené jídelně, více pod starými stromy, od kterých je tak krásně vidět na řeku. Stejné jsou i přílehlé chatky, jen nedaleko vyrostlo golfové hřiště se vzorně udržovaným trávníkem a osmnácti jamkami. Cestu do Poděbrad mohou pocestní, jako v dobách hledání pokladu absolvovat na palubě, lodí přibyla možnost přijet od zámku motorovým vláčkem, který spolehlivě zapudí i ta poslední a odvážná v lužním lese přebývající zvířata. Zahrada od hospody je přeplněna žíznivými cyklisty posilujícími se před další cestou, mnozí před sebou mají ještě dobré tři kilometry do Liblice. Poutník proto soudí, že touhu po pěnivé čepici na oroseném skle bude lépe potlačit a podívat se, zda v Libici ještě provozují krásný venkovský hostinec, který stával na náměstí. Kráčí stejnou silničkou, tentokrát proti proudu Cidliny klikaticí se dlouhých osmdesát kilometrů od Lomnice nad Popelkou.
Filmové i historické vzpomínky
Poutník se zdraví s doktory Bartolomějem Boučkem a Tomášem Coufalem, spisovateli, které Václav Erben vyslal na besedu s pacienty v lázních. V zákrutu řeky míjí místo, kde před chvíli objevili mrtvou studentku; jako brigádnice střežila nález denárů z desátého století a vyhlíží postavu kapitána Exnera, který jako by vypadl z oka Jiřímu Kodetovi. Pobřežní silnička zatáčí od Cidliny a stále pod korunami stromů pokračuje na kraj Liblice, přímo k akropoli, kde ukončila pozemskou pouť většina vládnoucího rodu Slavníkovců. Bylo to v roce 995 nebo, jak tvrdí profesor provinční univerzity v církevní metropoli na Moravě, v roce 996? Kdo dnes již přesně řekne, konečně záleží na jediném roku nebo spíše na dějinném významu vyvraždění nejvýznamnější rodiny své doby?
