povídka Pavlíny Kravcivové
Ahoj jmenuju se Milada a můj milostný život by se dal popsat slovy „až tak moc tě nežere“. Tak by nejspíš zněla má úvodní slova na setkání anonymních zoufalců. Až tak moc tě nežere je dokonce i název amerického filmu z roku 2009 a hraje v něm mimo jiné třeba Jennifer Aniston nebo Ben Affleck. Film je to moc hezký, což o to, ale radši bych si pro označení mého úspěchu s opačným pohlavím vybrala jiný. Třeba Hříšný tanec. Kdyby můj partner byl neskutečně svůdný tanečník, o pár let starší…hm. Ale počkat! Film končí tak, že Baby (alias já tedy, že), odjíždí. Tak ten ne, tak, co třeba Pretty Woman (samozřejmě bych se obešla bez nutné kariéry prostitutky). Tam je přeci konec jak z pohádky – miliardář si uvědomí, že tu nebohou chudinku vlastně miluje a vrací se pro ni zpět svou limuzínou a v ruce třímá pugét rudých růží. To zní líp. Tak ne, mám to! Co takhle Zápisník jedné lásky! (Kdo neviděl, vřele doporučuji, ale nezapomeňte si vzít hromadu papírových kapesníků, protože budete stoprocentně brečet jak želva). Krásný příběh opravdové lásky – potkají se jako mladí, ona z dobře situované rodiny, on nikoli (jak to tak bývá, že?), prožijí letní lásku a ona odjede. Samozřejmě on na ni nikdy nezapomene, po letech se setkají znovu a vše skončí happy endem. Při psaní nějakého romantického filmu nesmíme zapomenout na všelijaké nepřízně osudu a komplikace, třeba v podobě vztah neschvalujících rodičů, jako v případě tohoto filmu. Pak trochu toho sentimentu nakonec a tradá, nádherná romantika je na světě. Co je ale nejdůležitější, dokonalý konec a žili spolu šťastně až do smrti.
Ovšem ve všech filmech, možná i knihách (já raději detektivky než romaňtárnu), se hlavní postavy milují. Především muž, to je prostě muž činu. Bil by se za svou lásku, je ochoten riskovat vše, bojuje. Oba cítí, že je to ta pravá láska a chtějí být spolu stůj, co stůj. Což mě přivádí k otázce, zda nemáme díky filmům a pohádkám nějaká nereálná očekávání a představy. Princ chce princeznu a bez váhání usekne drakovi všechny hlavy. Ba co víc, princeznu ještě ani neviděl a už plní nějaké nesmyslné úkoly, co mu zadal tatíček král. A my, jako malá děvčátka, se díváme na ty statečné činy a už se nám to tam někde zapisuje do podvědomí. A v dospělosti? Se nestačíme divit, že ten muž, co nás pozval na rande, za nás nezaplatí ani obyčejné espresso.
Dobře, přiznám se bez mučení, je mi 35 let. Mám syna, který pomalu, ale jistě, vstupuje do puberty. Ale mamiiiiiiiiiii a pohled, který dokáží na obličeji vyloudit jen teenageři. Ano já to vím, jsem naprosto uncool a oldschool a absolutně už nechápu nic, dokonce, co víc, už jsem i trapná matka. Ale s tím musí asi každý rodič počítat a tento věk přivítat s úsměvem na rtech. Puberta není jednoduchá ani pro dítě, natožpak pro rodiče, ale rozhodně proběhnout musí, aby se ten malý človíček postupně osamostatnil a vyrostl z něj dospělý.
