Aleš Meduna
Vznik samostatného československého státu v roce 1918 znamenal legislativní konec šlechtického stavu. Představitelé šlechty ztratili privilegia a svá výsadní postavení ve společnosti a byli ve všech sférách veřejného života nahrazeni novými elitami.
V Československé republice žila šlechta hlásící se k češství, ale rovněž šlechta, která se vztahovala k němectví. Představitelé aristokracie hlásící se k německé národnosti se ocitli v novém státě v roli menšiny. Vztah šlechticů k republice, včetně těch, kteří se pokládali za české zemské vlastence, byl zpočátku odmítavý. Nicméně právě tito představitelé se dokázali s politickým vývojem vyrovnat a s republikou se smířili, zatímco němečtí ji nikdy neakceptovali.
V prosinci 1918 byl podepsán zákon, kterým se zrušily šlechtické tituly a řády. Zákon stanovil, že bývalí šlechtici nesmějí užívat svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím jejich šlechtictví. Sankce byly k zákonu připojeny až novelizací v dubnu roku 1920. Za úmyslné a veřejné použití šlechtického titulu měl provinilec zaplatit pokutu od 50 do 15 000 korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiačtyřiceti hodin do 14 dnů. Přestože se za první republiky tento zákon běžně porušoval, nejsou podle historiků známy případy konkrétních postihů. Další změna nastala v říjnu roku 1936, kdy bylo celé původní znění zákona zrušeno a nahrazeno novým. Tento zákon pamatoval i na zákaz užívání erbů. Legislativa stíhala též užívání jakýchkoliv šlechtických atributů dalšími osobami. Nová úprava zvýšila i tresty, a to pokutu až na 20 000 korun a vězení v délce dvou měsíců.
Největším opatřením první republiky namířeným proti aristokracii byla pozemková reforma. Nerovnoměrnost vlastnických poměrů k lesní i zemědělské půdě byla v českých zemích i na Slovensku výrazná. Snaha jejím přerozdělením zmírnit sociální napětí nebyla v dané době ničím výjimečným ani v dalších evropských zemích. V první fázi byl zastaven celý velkostatek, a to nejen pozemky, ale i objekty sloužící k hospodaření na nich nebo s tímto hospodařením bezprostředně související. Jeho majitel se následně mohl rozhodnout, které pozemky do výměru 150 hektarů zemědělské půdy či 250 hektarů veškeré půdy si přeje ponechat. Za zabranou půdu stát poskytoval náhrady, ty však byly nižší než tržní ceny. O nejvíce pozemků přišel rod Lichtenštejnů, kteří vlastnili kolem 160 000 hektarů půdy, po reformě drželi jen zhruba 30 000 – 40 000 hektarů. Zabraná půda byla rozdělena mezi malorolníky, bezzemky a legionáře.
Historická šlechtická sídla se ocitla v jiné situaci. Příčinou byla radikální proměna sociálního státu a hospodářského zajištění jejich majitelů. Objekty hradů a zámků většinou souvisely s rozsáhlejším pozemkovým vlastnictvím, z jehož výnosu byly financovány. Šlechta si je i za ztížených podmínek chtěla většinou ponechat. Důvodem byla silná vnímaná spoluzodpovědnost za majetek předávaný často po řadu generací. Proto státní orgány majitelům památek umožnily k financování jejich údržby ponechání vyšší pozemkové výměry.
Na základě mírových smluv došlo ke konfiskacím objektů patřících vládnoucím Habsburkům. Jednalo se například o zámky Konopiště, Zákupy či Ploskovice.
V důsledku pozemkové reformy se často změnili majitelé hradních zřícenin. Tyto objekty byly pro získání zemědělské půdy téměř bezvýznamné a původní majitelé si je nechtěli ponechat. Proto byly svěřeny různým spolkům; největší počet, celkem 11 hradních zřícenin, získal Klub československých turistů. Jednalo se například o Bezděz, Trosky, Točník či Lipnici.
Většina sudetoněmeckých šlechticů se sdružovala v organizaci Svaz německých velkostatkářů v Československu, který usiloval o ochranu majetků před pozemkovou reformou. Z antipatií německy smýšlející šlechty po roce 1935 těžila Sudetoněmecká strana a využívala jejích zahraničních kontaktů. Naopak česky orientovaná šlechta vnímala se znepokojením snahy o rozbití samostatného státu.
V září roku 1938 proběhla na Pražském hradě schůzka dvanácti zástupců šlechtických rodů s prezidentem E. Benešem. Deklarace, jejíž textem byl pověřen Karel Schwarzenberg, uvádí: „…za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naši vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k Českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit.“
Druhá delegace předala podobné prohlášení novému prezidentovi E. Háchovi v lednu roku 1939. Deklaraci přednesl František Kinský. Z textu: „Jsme hotovi, kdykoliv by se potřeba tohoto ukázalo, státu podle svých schopností a sil posloužiti. To nám ukládá za povinnost účast našich předků na tisíciletých osudech tohoto státu.“ Třetí deklaraci, již v období existence Protektorátu Čechy a Morava, podepsalo 85 signatářů, kteří zastupovali přes třicet šlechtických rodů. Tento dokument je pravděpodobně posledním významným společným vystoupením české šlechty v našich dějinách.
Poté došlo k politické perzekuci šlechty, která se hlásila k české národnosti. Na jejich majetek byla mnohdy uvalena nucená správa, hospodaření podřízeno německým válečným cílům a politickým tlakům.
Postavení šlechty v období první republiky prošlo zásadní proměnou, jež znamenala konec jejího tradičního společenského a ekonomického postavení. Pozemková reforma výrazně oslabila ekonomickou moc aristokracie a nově vzniklý stát současně omezil její politický vliv i symbolickou roli ve společnosti. Přesto však šlechta zcela nezanikla, neboť část šlechty se dokázala novým poměrům přizpůsobit.
