Už je půl osmé. Třicet minut – to se nikdy nestalo. Kuře provonělo celý byt, tymián a medvědí česnek udělaly své. K tomu nové brambory pečené ve slupce. A dijonská omáčka. Za jiných okolností bych cítila radost a hrdost, dnes jsem se projevila jako opravdu dobrá hospodyňka. I když, musím se přiznat, řezy z malin a mascarpone jsem koupila. Byt uklizený na jedničku, na stole prostírání, modrobílé.
Půl osmé. Sedím u stolu a upíjím z načatého vína. Ročník 2017, suché bílé. Chutná trpce. Asi proto, že už je půl osmé a žádná zpráva ani zavolání. Nic.
Každý čtvrtek v sedm. Vždy cítí smíšené pocity. Převažují motýly v břiše, nebo rozhořčenost? Sama neví. Jen ví, že teď už začíná být nervózní.
Na čtvrtky se vždycky těší jak malá holka. Těší se na ten hřejivý pocit v podbřišku. Každý čtvrtek v sedm. Přijede On. Vždycky se jí zdá, že jeho vůni, směsici parfému a jeho, čichá hned, co vejde dole do vchodových dveří. Což je samozřejmě nesmysl. Přijde, políbí ji a po voňavce za celý den ani stopy.
Přijde, vstoupí do bytu, dá ji polibek na tvář a podívá se na ni. Pohledem, který ona zná pouze od Něj. Pohled, který říká, to ty jsi ta nejkrásnější. Ty jsi tak božská. Ty jsi ta jediná.
Ale není.
Není. Většinou se jí toto vědomí podaří zapudit. Snaží se o to. Ze všech sil. Chce si jen naplno vychutnat každou milisekundu, co tráví s ní.
Každý čtvrtek v sedm. Musela na to přistoupit. Pokud s ním chtěla být, alespoň těch pár hodin týdně. Zbytek byl vyhrazen pro jeho rodinu. Manželku Janu a děti Michalku a Jakuba. To je vše, co ví. Nejen, že On jí víc nesdělil, ale ona ani po větším sdílení netoužila.
To, jak se na ni dívá. V tom je zakopaný pes. Ona neměla nouzi o nápadníky. Ale nikdo na ni nepohlížel takovým způsobem. To byl pohled zalíbení. Ne, to byl pohled lásky. Musí být. Tak tomu chtěla věřit.
Věděla, že tyhle každotýdenní návštěvy jsou morálně špatně. Věděla to. Proto také ty smíšené pocity. Ale to, jak se s ním cítila, všechno přebilo. Mohl mít dětí a manželek milion. S ním byla Bohyně. Určitě to nebylo jen o sexu. Kolikrát k němu ani nedošlo, stačilo, když si povídali o banálních věcech a On se na ni díval.
Ona se teď podívala na hodiny. Půl deváté. Nervozita stoupala. Nikdy za poslední tři roky se nezpozdil. V tom telefon. On? Kdepak. Neznámé číslo.
„Dobrý večer Marcelo, tady Jana Kožená. Vím, kdo jste, a že k vám můj muž každý čtvrtek chodí. Nemám vám to za zlé. Každopádně měl autonehodu, je v nemocnici. Jsem tady s ním, už je stabilizovaný. Nevím, kdy vám zavolá. Musím končit.“
Po úvodním šoku a starosti přišel protichůdný pocit. Najednou jeho žena byla skutečná. Opravdová. Mluvila s ní po telefonu. A byla k ní velmi milá. Vždyť jí nemusela vůbec volat. Navíc s ní mluvila tak hezky, příjemně.
Co teď? Tři roky. Tři celé dlouhé roky. Co, když někde existuje jiný muž, který se na ni bude dívat stejně? A třeba s ní bude chtít trávit víc času. A jen s ní. Třeba.
