Stála u okna a zoufale čekala. Napadlo ji, dá se vůbec čekat zoufale? Tři hodiny zpoždění. Dost dlouhá doba. Celá tahle záležitost jí připadala jako dost dlouhá doba. Čtvrtek, 18:30. Každý čtvrtek 18:30. Jenom čtvrtek 18:30.
Co mohla dělat? Nikdo to nevěděl. Ani její nejlepší kamarádka, máma, tak ta už vůbec ne. Každý čtvrtek večer a pak celou noc. Minuty, co ubíhaly tak strašně rychle. Noc se přehoupla v ráno, loučení a další týden čekání. Co mohla dělat? Byl ženatý. Ano, věděla to od začátku. Ano, od začátku věděla, že je to celé špatně. A od začátku taky věděla, že s tím nemůže nic dělat. S tím, že je ženatý, ani s tím, co k němu cítí.
Střídaly se u ní dvě nálady, dva postoje k celé záležitosti. První, je mi to jedno, nikdy jsem se necítila, tak jako s ním. Je mi jedno, že má doma ženu a dvě děti. Je mi jedno, že se vidíme jen jednou týdně. Je mi jedno, že víc čekat nemůžu, a že víc ani nikdy nedostanu. Stojí mi za to.
Druhá, kdy se ozývala morální část jí samé. Nechci být součástí podvodu. Co bych dělala já, být na místě jeho ženy? Vrátí se mi to. Není to správné. Nechci rozbít manželství nebo odtáhnout dětem tátu. Nechci. Ale nemůžu si pomoct. Prostě – nemůžu jinak.
Nebylo to v tom, že to byl opravdu krásný muž. Nebylo to v tom, že byl inteligentní a sečtělý. Bylo to v jeho pohledu. V tom, jak se na mě díval. Ne žádostivě. Ani ne chtivě. Obdivně. Až s neskrývanými obavami. Jako na porcelánovou panenku, na kterou snad ani nechce sáhnout, aby ji nerozbil. Jako na hotový umělecký výtvor. A s úžasem. Jako by nevěřil, že něco tak dokonalého vůbec může na světě existovat.
Ano, přesně tenhle pohled, taková maličká prkotina, ji dostával do kolen. Kolikrát v životě se tohle stane? Kdo se na vás ještě bude kdy takhle dívat? Proto s nevolí byla na druhé koleji. S nevolí? Vůbec nevěděla, co by dělala, kdyby za ní přišel, že odchází od ženy a dětí. Jak by zareagovala? Měla by radost? Nebo by na ni dolehly výčitky svědomí?
Stála u okna a dívala se ven. Na parkovací místo, kde vždycky stával on. Dnes však ne. Bílé víno pomalu tepalo, večeře naopak stydla. Vždy jí záleželo na tom, aby vše bylo perfektní. Jen do té doby, než přišel. To z ní všechno opadlo a byla jen s ním. Jen byla.
Co pět minut kontrolovala telefon. Nic. Tušila, že se něco stalo. Náhle, silné zazvonění. Až moc nahlas, skoro se lekla. Neznámé číslo.
„Dobrý den, slečno Martino. Tady je Kalinová.“
Přesně věděla, o koho se jedná. I možná dřív, než telefon vůbec zazvonil. Volající to nemusela dál rozvádět – přesto to udělala:
„Žena vašeho milence. Ano, vím o vás. Volám vám, abyste neměla strach. Antonín je v nemocnici, měl autonehodu. Nic vážného, ale bude tu muset pár dní zůstat. Jsme s dětmi u něj. Nedělejte si starosti.“
A položila to. Martina nestihla vůbec nic říct. Co by mohla taky říct? Děkuji? Omlouvám se?
Jeho manželka. Teď tu byla a byla skutečná. Martina se ji vždy pokusila vytěsnit z hlavy. Ale teď tu byla a volala jí. Aby neměla strach. Skutečná a lidská.
Večeři vyhodila, neměla chuť k jídlu. Víno vypila a hned poté usnula.
