Na mé posteli seděla víla.
Byla horká letní noc a na mé posteli seděla víla.
Promnula jsem si oči, zkoumajíc, zda mě šálí zrak. Ne. Na mé posteli seděla víla.
Prohlížela si své drobounké prstíky, jako by si s nimi hrála a něco si broukala. Vílí píseň? Možná. Křidélka, utkaná ze zlatých paprsků, se jí třepotala letním vánkem. Hnědé vlasy, dlouhé až po lopatky, jí zdobila čelenka z modrých kvítků. Do tváře jsem jí neviděla, hlavu měla sklopenou. Měla nádherné modré šaty, které doslova zářily: vypadalo to, jako kdyby je měla poseté opravdovými hvězdami. Nožky měla bosé a drobné. Ačkoli ten racionální hlásek v mém nitru volal, hej blázníš snad? Myslíš si, že je normální po nocích pozorovat víly? Nechceš aspoň trochu znejistět?
Nechci.
Vyčkávala jsem. I když popravdě řečeno, nevěděla jsem na co. Snad až se rozplyne, nebo odletí nebo jednoduše zmizí.
Ona se však náhle podívala na mě.
„No hurá, konečně jsi vzhůru“, pravila. „Čekám tu už celou věčnost, až se probudíš“.
Nevěříčně jsem zalapala po dechu, žádnou hlásku jsem však ze sebe nevydolovala.
„Starší rada mi říkala, že budeš reagovat nějak podobně, až mě uvidíš.“, špitla a v jejím hlásku byl náznak pochybností.
„Ahoj!“, vykřikla tím svým slabounkým hláskem. Vypadalo to, že její nejistota je tatam, vystřídalo jí totiž neskrývané nadšení.
„Já, dovol mi, abych se představila“, řekla, skoro až formálně, „mé jméno je Liliana, jsem víla třetí kategorie.“ Čekala na mou reakci. Chabé jsem se pousmála. „Ale všichni mi říkají Lily“, dodala. Zavrtala se do mě pohledem, čekajíc nějakou, jakoukoli odpověď.
Pokývala jsem hlavou. Stále nevěříčně, až konsternovaně. Dívala se na mě, s otázkou, nejspíš jí má odpověď příliš neuspokojila.
„Já…já“, zakoktala jsem se. „Nela.“, nezmohla jsem se na víc.
Přikývla. V očích se jí zableskla malá světélka. Nadšení? Hádala jsem. Snad. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Vždyť přece víly neexistují. Nebo ano?
Cítila jsem zvláštní klid. Stěží jsem zahlédla, že kolem Lily se rozpíná podivná záře. Taková lehce narůžovělá, plápolala kolem ní jako kolem horkého uhlíku. Měla jsem nutkání se jí dotknout. Obejmout ji. Ne proto, že by snad potřebovala obejmout. Ale proto, aby se mě dotkla nějaká její část. Nejspíš ta, která zářila.
„Víš, poslali mě za tebou. Já jsem sem nechtěla. Vás lidí se tak trochu bojím.“, pokračovala.
Chtěla jsem ji ujistit, že, mě se bát nemusí, zmohla jsem se jen na slabé pousmání.
„Jenže každý, kdo chce patřit mezi řád srdečných víl, což já tedy rozhodně chci“, vyhrkla horlivě, „musí dřív nebo později navštívit nějakého člověčence. Což vypadá, že jsi asi ty. A musí mu předat vědění srdce.“
„Dobře.“, přikývla jsem na souhlas. Na důkaz toho, že tomu rozumím. Nerozuměla jsem ale vůbec ničemu.
„Jak se máš, Nelo?“, optala se opatrně. Nejistě. „Já, mám se fajn. Děkuju za optání.“, opáčila jsem.
„No to se mi ulevilo. Prý takhle navazujete kontakt. Říkali teda. Já nevím. Mně to přijde zvláštní, ptát se někoho, jak se má.“, řekla Lily.
„Proč? U vás se takto neptáte?“, udivilo mě.
„Ne, právě že vůbec ne!“, prohlásila familiárně. Zdá se, že ledy pomalu začínaly tát.
„My, u nás ve vílí říši, jak bych to řekla, my se prostě máme pořád stejně. Nejde říct, zda špatně či dobře. Takhle to my víly nerozlišujeme, jako vy lidé. My se jednoduše máme, tak jak se máme. Rozumíš mi?“, otázala se.
„Popravdě moc ne.“, přiznala jsem.
Dívala se na mě. Až s údivem, že to nechápu. Na pár okamžiků umlkla. Zdálo se, že přemýšlí; evidentně by mi to moc ráda vysvětlila. Jenže nejspíš nevěděla jak.
„Dobře, Nelo. Zkusím ti něco vyprávět o naší říši. Bydlíme u veliké řeky. Poměrně daleko odsud. Narodíme se z okvětních lístků ladoňky sibiřské. Nemáme maminku a tatínka. Co jsem slyšela, tak vy jo. My ne. O nás se starají všichni ve společenstvu. „
Pokynula jsem, snad jsem chtěla vyjádřit, že tomu zatím rozumím. Teda, snad rozumím.
Pokračovala: „Celé dětství, no popravdě i dospělost strávíme tím, že si hrajeme. Nechodíme do práce, nevyděláváme peníze, neděláme si s ničím starosti. Vy to tak všechno děláte, co jsem slyšela. Jste tak trochu divní.“
Na okamžik jsem si představila, jaké by to bylo si celé dny jenom hrát. Nechodit do práce, nemít žádné povinnosti, jen si hrát. Hm. Dost zvláštní představa. Divní byli podle mě oni.
„Ale my se učíme tou hrou!“ vyhrkla, jako kdyby slyšela, co jsem si myslela.
„Oni mi to říkali, že to bude těžké“, mumlala si pro sebe a zdálo se, že se cítí bezradná, a že se snad každou chvílí rozbrečí.
„Ach jo, co s tebou Nelo, nevím, nevím…Kolikrát řekneš za den slovo děkuji?“, zeptala se trochu zoufale.
„No nevím, tak desetkrát, samozřejmě, že když mi někdo prokáže laskavost, tak mu za to poděkuji. Jsem přeci slušně vychovaná.“, opáčila jsem.
„Ale ne“, chytla se za hlavu. „Kolikrát za den poděkuješ? Životu, vesmíru, Bohu, já nevím, v co věříš…“, dodala.
„Já, já“, koktala jsem, přemýšlejíc, v co doopravdy věřím. V sebe? Nejspíš.
„Asi věřím v sebe. Ano, asi ano.“, konečně jsem se zmohla nějaké slušné odpovědi.
„Dobře a kolikrát si tedy za den poděkuješ? Třeba svému tělu, jak dokonale funguje, svým nohám, že ti umožnily jít si zaběhat, svému mozku, že v práci zdolal obtížný úkol. Hm, kolikrát?“, nenechala se odbýt.
„No, když to takhle říkáš, tak asi ani jednou.“, musela jsem kápnout božskou.
„Ha! A mám tě!“, skoro zakřičela radostí. „Vděčnost,“, pokračovala již trochu klidněji ale s patrnou vážností v hlase, „je jeden z nejdůležitějších aspektů vědění srdce. Vděčnost tě může zaplnit radostí a láskou. Můžeš děkovat za cokoli a komukoli – za to, že se ráno probudíš, zdravá a naživu, za to, že si dáš výbornou snídani, za to, že venku svítí slunce a ty si můžeš jít zaběhat, za to, že venku prší a ty můžeš celý den strávit v posteli s knížkou, za to, že se na tebe usměje tvé dítě, za to, že si večer užiješ vanu plnou horké vody. Za cokoli. Je to jen otázka trochu uvědomění a praktikování. Zkus to. Víš, jednou mi víla z rady starších řekla moc důležitou větu. Každý den můžeš najít milion důvodů, proč být šťastná a každý den taky můžeš najít milion důvodů, proč být nešťastná. Záleží na tobě. Všechno je ve skutečnosti jen o tobě.“, vysvětlila mi.
Hm, to, co říká opravdu dává smysl. Je pravdou, že svůj život beru jako samozřejmost. Nepociťuji vděčnost.
„Hele víš, co Nelo, já se musím už vrátit. Nechám na tobě, jak s tím, co jsem ti řekla, naložíš. Pokud budeš chtít, můžu zase za týden za tebou přiletět. Stačí jen na peřinu položit okvětní lístek a já už budu vědět. Měj se, pa.“, pravila a zmizela jak pára nad hrncem.
Zůstala jsem nehybně zírat před sebe. Byl to sen? Ani nevím, jestli se mi ještě podařilo znovu usnout. Ráno jsem však vstala z postele odpočatá a hlodalo ve mně semínko zvědavosti. Měla ta víla pravdu?
