21.
Marek vchází ke mně do bytu.
„Hele Marku, asi už se s tebou nechci dál vídat.“
Uf, a je to venku.
„Ty se mnou? To myslíš vážně?“, pronese pohrdavě.
„Podívej se, holčičko, já s námi plánoval společnou budoucnost! Chtěl jsem, abys to v životě někam dotáhla! Aby sis udělala vejšku, a ne jen živořila s debilním platem učitelky ve školce. Myslel jsem, že jsi jiná. A já s tebou, která si naivně myslí, že bude spisovatelka a dělá pro to úplný hovno, já idiot s tebou ztrácel čas. Bože, ty jsi ubohá.“
„A dost. Vypadni.“
Teď už fakt vím, že jsem udělala dobře.
22.
Uběhl měsíc. Bětuška ve škole, moc fajn, jde jí to. Táta čím dál tím víc času tráví mimo svůj pokojíček.
Super. V práci taky dobrý, děti furt hláškují. Nedávno jsme si povídali o povoláních a to byly perly, to vám řeknu. Jeden chce bejt prezident, aby mohl diktovat Evženovi, koho bude mlátit a koho ne. Další chce bejt jako děda důchodce, protože jen luští křížovky, pije pivo a nadává na fotbal v televizi. A Kačenka chce bejt modelka, aby měla strááááášně moc šatů.
Z Marka jsem se postupně dostala. Musela jsem si to trochu porovnat v palici, že sice když funguje chemie je to fajn, ale je potřeba, aby mě měl dotyčný rád prostě takovou, jaká jsem.
V jedný knize, co mi půjčila Peťka, jsem objevila následující citát: „Vše je, jak má být. Poděkujte za to, co máte a neřešte, co přijde. Nechte se vést. Věřte.“
A já si uvědomila, že opravdu to, co mám, není málo. Bětuška, super práce, trochu trhlý rodiče a ještě trhlejší kamarádky. Ostatní vypouštím. Na muže jsem nezanevřela, jen jsem se prostě rozhodla, že to opravdu nebudu řešit. Někde nějakej je a kdy, nebo jak ke mně přijde, to je už úplně jedno. Ty hlavní pilíře v mým životě jednoduše fungujou. Tečka.
Chodím tančit. A začala jsem znovu i psát. Mám o čem. Ale dneska mě čeká fakt velký překvapení. Jen o tom ještě nevim.
Řinčí zvonek u dveří. A, Lenka. Prej ale nejde za mnou. Jde za tátou!!! No ty kráso!
„Víš, já ho potkala ještě pak, když šel běhat. Teda von jako neběhal, spíš jen šel a zapovídali jsme se. Moc zajímavě. A pak jsme se už setkávali záměrně. Vůbec jsem netušila, že bych se mohla zakoukat do staršího chlapa. Když on je takovej gentleman. To vůbec neznám. A ejhle, je to tu. Nejspíš jsem se fakt zamilovala. Dohodli jsme se. Stěhuje se ke mně. Doufám, že kvůli tomu o tebe nepřijdu, mám tě moc ráda.“
Tak tohle mi vyrazilo dech. Lenka a můj táta? Vždyť by to moh bejt její táta!!! Že jo, protože je to můj táta. Sakra, ale to je jedno. No, ty kráso! Ok no, vše je, jak má být a neřeš. Snadno napsaný, ne moc lehce aplikovatelný.
23.
Petra už se taky trochu uklidnila. Na jednom semináři o kosmický energii potkala maníka a zdá se, že jim to klape. A ne, nebyl to účastník semináře, je to zedník, co tam měl zakázku. Konečně přestala tápat, kdo nás sem poslal a proč, teď řeší, kdy má ovulaci a jakou má vaginální teplotu.
Máma je furt stejná. Pořád stejně jízlivá a kritická. „Kdy ty si najdeš konečně někoho normálního?! Vždyť ta holka potřebuje tátu. A ne jen nějakou zapšklou zneuznanou spisovatelku.“ Sama jsi zapšklá, mami.
Bětuška válí v basketu. Chodím jí fandit a je fakt skvělá. S Kubíčkem jí to nakonec nevyšlo, ale už si myslí na Tondu. „Kuba byl stejně blbej, mami.“ „Jak to?“ „No přeci protože mě nechtěl ne… jsem přeci skvělá holka.“
To jsi. Opravdu jsi.
