16.
„Leni, cos dělala do pytle?“ Chytám ji za ruku. Je bledá jak stěna.
„Buď v klidu“, snaží se o úsměv. „Doktor říkal, že budu v pohodě. Ale musim si odpočinout i fyzicky. Takže nejspíš nebudu moct dost dlouhou dobu s někym sdílet lože. Jakože aktivně. Tak fakt nevim, co jako budu dělat. Asi začnu tady s Peťkou jezdit na semináře o vědomém dýchání a napojování na stromy. Třeba mi řeknou, co mám dělat.“
„Nedělej si z toho legraci. Takovejhle zásah do života ti má něco přinýst. Něco musíš ve svým životě změnit. Jinak se ti to vrátí. Musíš začít dělat věci jinym způsobem.“
„To si to mám jako rozdávat se ženskejma, nebo co tím chceš říct? Nebo zahájit sexuální půst a oddávat se vesmíru, jako to děláš ty?“
„No tak evidentně ti zas tak blbě není, když seš furt tak cynická jako předtím. Ne, to samozřejmě nemyslím, jen mám pocit, že tě to mělo zastavit. Otevřít ti oči.“
Vchází doktor. Čtyřicátník, už má plešku, brýle na nose. „Vaše přítelkyně bude v pořádku, jen by měla nyní hodně odpočívat. Proto potřebuje klid, bude třeba hodně času na rekonvalescenci.“ Odešel.
„Vidíš, já ti to říkala, máš bejt v klidu!“
„Ne, brouku, tys mi říkala, ať souložim se ženskejma. O klidu ani slovo. Nic, vy moje ichtylky, už běžte, asi usnu.“
A to jsem si ráno říkala, že dnešek nemůže být horší. Je.
Volám Markovi, zase mi to vytípnul. A jo vlastně, nevolat, má práci.
17.
„Bětuš jsem doma, jak bylo ve škole?“
„Mamíííííí, dostala jsem jedničku z těch dopravních značek, jak jsme se spolu učily!“
Paráda. Alespoň někdo v naší rodině může bez obav sednout za volant. Škoda, že jí je teprve osm, jinak by mě všude vozila ona. Měly bysme tak jistotu, že to nenapálíme do auta u značky převrácenýho trojúhelníku.
„Šikulka jsi, veliká, co kdybysme si udělaly výlet, hm?“
„Mami, to by bylo skvělý a kam? A víš, co jsem ti chtěla říct? Jsi nejlepší.“
Tohle, že jsem nejlepší, mi říká poměrně často. V jejích očích jsem ta nejlepší maminka na světě. Prostě jen proto, že jsem. Ok, dost rozněžňování, jedeme.
18.
„Jeden dospělej a jedno dítě prosím.“
Jdeme na bobovou dráhu. Trochu mi tuhne za krkem, uf, vypadá to trochu děsivě. No nic, sedáme, vlek nás veze nahoru a hurá na to. Nevim teda, jestli úplně hurá, ale oukej.
„Mamí, jeď rychleji, pusť tu brzdu, dělej, podivej se, jaká je za námi fronta!“ volá Bětuška.
A jo. Za námi pomalu popojíždí asi pětice dost nervních a netrpělivejch lidí. Jenže já se prostě bojim! Svírám tu brzdu oběma rukama. Neměla by se pustit? Ne! Už takhle jedeme dost rychle! Ale co, tak si to příště sjedou, jak chtěj. Já jedu prostě svým tempem. Tečka.
Následuje zmrzlina, já slaný karamel a Bětuška čokoláda a razíme k jezeru. Má ještě slíbený šlapadlo.
Tam je to parádní, povídáme si o škole, o tom, čím by chtěla bejt, až bude velká, prodavačka mami ne?, to je jasný, abysem měla hodně peněz, pak ti něco koupim, třeba nádhernej baráček a tam budeme bydlet spolu, a až budeš stará, tak ti budu vařit, a mami, víš, že se mi ve škole někdo líbí? Jmenuje se Kuba a furt mě provokuje, myslíš, že se mu taky líbim?
Myšlenka na Marka. Pořád se neozval. No nic, nechci si kazit hezký odpoledne.
„Mami, šlapej!“, vrací mě Bětka zpátky do přítomnosti.
Je zajímavý, že láska k žádnýmu chlapovi nemůže vyrovnat tu mateřskou. A navíc mám pocit, že ji miluju každej den čim dál tim víc. Občas mě překvapí, jak je chytrá. Třeba nedávno mi říkala, že ve škole mají kluka, kterej je trochu divnej. A že si s nim nikdo nechce hrát. Tak se s ním kamarádí ona. Protože přece každej jsme ňákej. Někdo je chytrej, někdo hezkej. Prostě každej jsme originál. Občas je fakt chytřejší než já.
„Bětuš, co bys řekla ještě na zoo?“ ptám se jí.
„Ty jo, mami, já mám dneska snad narozky? Neblázníš trochu?“
Asi jo. Ale nějak jí chci vynahradit, že jsem se trochu soustředila na sebe. Marek. Hm. Něco mě k němu prostě hrozně táhne. Imponuje mi. Neskutečně.
– Ale to už procházíme okolo pavilonu opic, jeee! Hele dívej, jak se šklebí! Hadi, sloni jsou skvělý, nejvíc se nám ale líbí žirafy. Hele tamhle je žirafátko.
Večer ji ukládám do postele a usmívá se na mě. Dobrou noc.
