18. Volá mi Marek. „Ahoj Heduško, co bys řekla na romantickou večeři a pak saunu? Jen my dva, hm?“ nabízí. „Marku, moc bych ráda. Ale nemám hlídání. Táta někde lítá a s mámou poslední dobou není řeč. Ale teď mě tak napadá, můžeme vzít Bětušku s sebou…? Do sauny půjde určitě ráda a můžeme to spojit třeba s návštěvou bazénu. To by mohlo bejt fajn ne?“ navrhuju a doufám, že by se konečně mohli setkat. Chvíle ticha „Marku, seš tam?“ „Hm, hele tak to se mi uplně nehodí. Nemám tolik času a chtěl jsem si užít primárně tebe. Co jindy?“ zní naprosto vyhýbavá odpověď a pokládá to. Tak mám nad čím přemýšlet. Od začátku, co se scházíme, nějak uplně nepostřehl, že mám taky dítě. Který je pro mě extrémně důležitý. Bětka je můj život. To nejlepší, co mě v životě potkalo. A já potřebuju chlapa k nám. Oběma. Ne jen k sobě. Ach jo.
19. „Tati, kam jdeš v těch legínách?“ fakt si mnu oči, protože nevěřím, co to má můj otec na sobě. Na hlavu si ještě nezapomněl dát svítivě žlutou čelenku. Vypadá jak vystříženej z burdy z 80 let. „Musím se sebou něco udělat. Nemůžu se utápět v tom, že mě Marika nechala. Prostě musím se s tím nějak smířit.“, odvětí. Ok, táta jde běhat. Ok? Vůbec to není ok! Můj táta je absolutní sportovní antitalent. V životě jsem ho neviděla ani popoběhnout třeba na autobus. Natožpak aby se oblíknul jako prvotřídní manekýn a dobrovolně, opakuji dobrovolně, se pohyboval. Jinam než do květinářství pro kytku Marice. Telefon. Marek? Kdepak. Lenka. „Čau Leni, tak co, už tě propustili? Jo? To jsem moc ráda, kafe? Jasný. Tak za hodinu v kavárně na náměstí?“ SMS, Marek: Promiň hodně práce, co ta asistentka, bereš to? Nevim, co napsat. Já jsem spokojená se svým životem, tak jak je teď. A navíc začínám mít nejasnej pocit, že pro něj nejsem dost dobrá. Respektive, on to tak vnímá. A chce mě měnit. Ach jo, proč jen musí bejt tak přitažlivej? Ksakru. Nevim. Prostě nevim.
20. Kavárna U Dvou leknínů. Proč se to tak jmenuje, nevim, nejspíš proto, že když si tady dá cizinec dort, tak se fakt lekne, co všechno v něm najde. S holkama sem chodíme zásadně jen na kafe. Který mimochodem taky stojí za prd. „Čus, vypadáš dobře!“ sedám si k Lence. „Díky, za to ty nic moc, děje se něco?“ „Já jsem naprosto v cajku, tak délej, říkej, co se děje“. Vyklepám jí uplně všechno. Marek, táta, i starosti o ni. „Hele vykašli se na něj,“ vyleze z ní po mým sáhodlouhym, nejspíš i dost nudnym monologu. Trochu zkoprním, ačkoli jsem nějakou podobnou reakci čekala. No jo no, vypadalo to fakt moc hezky, ovšem on by mě chtěl nejspíš celou předělat. A ne jen vyměnit olej a vyčistit klimatizaci. Kompletně vyměnit celou karoserii a dát novej koženej potah na sedačky. Mimochodem, auto už mám spravený. „Hele, a když jsem šla sem, viděla jsem tvýho tátu. Vypadal jak Michael Jackson po astmatickym záchvatu. To se jako pokouší o běhání?“ „Jojo, už mu dočista hráblo. Víc nevim. Hele moc díky za pokec, pomohlo mi to moc. Ty odpočívej.“ Cestou domů přemejšlim. Marek. Prostě nějak necejtim, že mě má opravdu rád. Nebylo by lepší, se na to vykašlat? V noci nemůžu spát, vrtá mi to hlavou. Je to s nim hezký, ale je tam ale. Další, a fakt mega důležitá věc je, že se ještě neviděli s Bětuškou. A Marek evidentně neprojevuje vůbec žádnej záměr na tom cokoli měnit. Takhle, večeře, výlety to jo. Neptá se na ni. Nikdy. Řeší jen sebe. Neměly holky pravdu? Že to fakt není rodinnej typ? To je ale dost podstatná věc pro mě. Nejspíš ta nejdůležitější. Rozhodnuto.
