1.
Práskla jsem dveřmi a vyběhla na ulici. Jemný letní vánek mě pohladil po tváři, jako by říkal, neboj, vše bude dobré. V tu chvíli jsem to však nevnímala. Cestou domů, krok za krokem, opadala má úzkost. Proč se tohle děje, ptala jsem se sama sebe. S Markem spolu chodíme už dva roky. No chodíme, spíš „chodíme“. On má svůj svět – práce, sport, kamarádi. Já jsem jen jako ozdoba. Už kolikrát jsme se kvůli tomu pohádali, už kolikrát jsem řekla: a dost, konec, a stejně se od něj pořád nemohu odpoutat. Zvyk? Možná.
Chtěla bych normální fungující vztah. Lásku, porozumění, oporu, důvěru. Ne telefon: „Hele, chtěl bych jít na kolo, nechceš taky?“ A taky ty biologické hodiny… Třicítka na krku, nejvyšší čas.
Dorazila jsem domů. Hned v kuchyni jsem si nalila sklenici červeného vína a šla si napustit vanu. Kdy tohle všechno skončí? Vysvlékla jsem se a ponořila se do vody. Opojné teplo mě na chvíli ukolébalo. S dalším lokem mi vyvstala na mysli otázka. O co tu vlastně jde? Proč jsme tady a zažíváme utrpení? Není někde něco víc?
Zavolala jsem Tereze. Nejlepší kamarádka od dětství.
„Ahoj Teri, to jsem já.“
„Zase Marek?“
„Jo.“
„Nechápu, že se na něj konečně nevykašleš! Co to bylo tentokrát?“
„Obořil se na mě, že prej mu moc zasahuju do života, že ho omezuju. Pohádali jsme se do mrtě úplně.“
„Ach jo, brouku, konečně to rozsekni.“
„To není tak jednoduchý.“
„Ale to víš, že je, prostě řekneš konec a nazdar. Vím, že dva roky nejsou málo, ale zase to není dvacet let.“
„Já vím, Teri, díky za podporu. Uvidíme se zítra v práci. Pusu.“
Další lok vína, další a další. Už těch deset procent alkoholu začíná působit. Malátná, ospalá, otupělá.
No nic, půjdu to zaspat.
2.
Ráno mě probudila lehká kocovina a pocit, že je něco špatně. Podívám se na budík a – no ksakru, už mám být dávno v práci!
Rychle natáhnout džíny, tričko, vlasy stáhnout do culíku, zuby? Ne, ty nestíhám. Honem na tramvaj.
Významný pohled šéfa jsem sice zaregistrovala, ale dělala jsem, že ho nevnímám. Zasedla jsem ke stolu, pozdravila Lukáše, mého kolegu. Poněkud zvláštní týpek. Hubená postava, krátký ježek, snad by se chtělo napsat ponožky v sandálech, ale to bych mu křivdila.
„No nazdar,“ přivítá mě Terka s hrníčkem kávy v ruce. „Kouřová?“
Chvilku přemítám. Přeci jen jsem přišla o hodinu později a hned jít na cigaretu? Trvá mi asi dvě milisekundy, než se rozhodnu.
Lačně potahuji z cigarety a usmívám se. Další den se hned všechno zdá být lepší.
„Mám pro tebe dárek!“
„Co blbneš, vždyť narozeniny mám až za čtrnáct dní.“
Ale to už mi do ruky podává bílou obálku.
„Budeš nadšená!“
„Výklad karet u čarodějnice?“ nezvládám zakrýt své překvapení a dost velké znechucení.
„No hele, kamarádka u ní byla a prej je naprosto skvělá! Byla úplně nadšená! Tak třeba by ti mohla pomoct!“
„Prosím tě, já žádnou pomoc nepotřebuju,“ nalhávám sama sobě.
„Hele, zavolej jí, pro srandu. Uvidíš, aspoň si trochu povyrazíš, přijdeš na jiný myšlenky a tak.“
3.
Cestou z práce k Vietnamci pro víno, cigára. Sakra. Zase. Ale nenačnu ho. Až večer.
Už bych s tím asi něco měla dělat.
V ruce převaluju vizitku. Čarodějnice Sabina. HM.
Já, racionální člověk, vystudovaná právnička, analytik každým coulem, půjdu na výklad karet. Hahahaha. Dovolte mi, abych se upřímně zasmála.
Vizitku zastrčím nad kuchyňskou linku. V žádném případě.
Převlékám se do běžeckého oblečení, nazouvám tenisky a vybíhám. Dneska jen lehce, šest kilometrů. Cítím, jak pomalu odpadává stres. Myšlenky volně plynou – Marek, práce, která mě nebaví, celková taková nespokojenost se životem – to vše se pomaličku rozplývá.
Po příchodu domů jdu do sprchy, za chvíli se cítím jak znovuzrozená. Když chci přes kuchyň vejít do obýváku, všimnu si, že na zemi něco leží. Jdu blíž – no to snad ne, to je ta vizitka! Jak se tam mohla dostat? Vždyť jsem ji nahoru zastrčila pořádně. Že by znamení?
Ozve se mé cynické já. No nic, pro srandu tam zavolám, ať se dozvím, co mě čeká a nemine.
„Sabina, dobrý den,“ zaslechnu po třetím zazvonění. Sakra, kdyby to zvonilo déle, bývala bych to položila.
„Ehm, e… tady je Nikola Křivá…“ koktám.
„Ano, vím o vás. Pevně jsem věřila, že zavoláte.“
„Já ani ale nevím, proč volám…“
„To se dozvíte časem. Vše potřebné se dovíme právě ve chvíli, kdy se to dovědět máme.“
Ježiš, co to je za řeči? No nic, už to chci položit, když v tom:
„Kdy přijdete?“
„Ehm… kdy se vám to hodí?“ Ani nevím, proč to říkám.
„Zítra ve tři, adresa je Platanová 8. Budu se na vás těšit.“
A položila to.
Sakra, proč jsem řekla, že přijdu? Vždyť na takovéhle věci vůbec nevěřím… Nějak jsem nemohla říct ne… No co, uvidíme, aspoň se pobavím.
4.
Další den jsem se dostavila na uvedenou adresu. Stál přede mnou starý cihlový dům, ve kterém mohlo být tak osm bytových jednotek. Balkony zdobily krásně barevné macešky. Vchodové dveře byly pootevřené, tak jsem vstoupila. Prohlédla jsem jména na zvonku a ihned narazila na Sabina čarodějnice. Zaťukala jsem.
„Pojďte dál, Nikolo, čekám vás, je otevřeno.“
Vešla jsem dovnitř, přede mnou se otevřel krásný prostor. Postupovala jsem bytem, vkusně a decentně zařízeným, vše ve světlé krémové barvě. Dorazila jsem do obývacího pokoje, kde na sedačce pokuřovala asi čtyřicetiletá žena. Vypadala velice mladistvě, černé dlouhé vlasy jí padaly na ramena, zářivě jiskřivé oči, oblečena do modrých bavlněných šatů.
„Posaďte se, Nikolo,“ pobídla mě.
Uposlechla jsem. Nervózně a dost nejistě jsem se uvelebila proti ní.
„Proč jste mě vyhledala?“
„Já, ehm, dostala jsem poukaz jako dárek. Upřímně moc nevím, proč jsem tady,“ odvětila jsem.
„To se záhy dozvíme,“ řekla s naprostou lehkostí, vyndala balíček karet a začala je opatrně, takřka s láskou, míchat.
Má nervozita rostla. Ksakru, proč jsem tady?! Co když opravdu umí předpovídat budoucnost? Co když mě už nečeká nic dobrého? Respektive mě čekají ty samé věci, co doposud… Marek, práce, běhání a to pořád dokola…
„Připravena?“ přeruší můj tok myšlenek Sabina.
„Nevím.“
Opatrně snímá shora karty a pokládá je na masivní dřevěný stůl.
„Hm, to je zajímavé,“ zvyšuje nadále můj pocit nervozity. Snažím se rozeznat nějaký náznak v jejím hlase, ale na nic nemohu přijít.
„Čeká vás budoucnost plná překvapení.“
Konečně to rozsekla. Překvapení? Cože, no do pytle, to může být pozitivní i negativní. To mi toho moc neřekla. Koneckonců tohle by mi mohl říct každý, to si říká kartářka?
„Váš současný partnerský vztah není to pravé ořechové, že?“ vezme mi vítr z plachet.
„No, úplně ne,“ přiznávám a cítím, jak mě pomalu opouští nervozita. „Připadá mi, že mě nemiluje. Že ten vztah jakoby klouže po povrchu – výlety, procházky. Žádný vývoj, bydlení, děti, nic. Ale nějak to nedovedu ukončit,“ najednou ze sebe všechno sypu.
„A vy ho milujete?“
„Nejspíš už ne.“
„Dobře. A co byste tedy chtěla?“ ptá se s opravdovým zájmem a já mám pocit, že se jí můžu svěřit úplně se vším.
„Chtěla bych mít normální vážnou známost. Mít v někom oporu. Být milována. Plánovat společnou budoucnost. Založit rodinu. Společně poznávat svět.“
„A sebe milujete?“ zaráží mě.
„Ehm, no nevím, asi ano.“
„Dobrá, jděte do koupelny a podívejte se do zrcadla. Řekněte Miluji tě.“
Tak z toho už jsem úplně paf. Připadá mi to opravdu divné, dělat takové věci. Nesnáším esoteriku a podobné věci. Ale Sabina mi připadá nějakým zvláštním způsobem jako velice moudrá žena. Uposlechnu a zamířím do koupelny. Před zrcadlem opravdu říkám: „Miluji tě.“ Vracím se zpátky.
„Jak jste se při tom cítila?“
„Trapně, trochu nejistě, dost nepříjemně.“
„Věřila jste tomu?“
„Ne,“ odpovídám pravdivě.
„Nejprve se musíte naučit milovat sebe samu, aby vás mohl někdo jiný milovat. Jste naprosto jedinečná bytost, žádná jiná taková nikdy na světě nechodila. I se svými nedostatky jsme dokonalí. Váš první úkol bude tento se zrcadlem.
Druhý úkol bude následující. Poté, co se večer osprchujete a utřete, vezmete si nějaký voňavý krém a namažete si celé tělo. Při tomto konání si budete uvědomovat, jak je vaše tělo krásné a jak dokonale funguje. Možná při tom pocítíte i vděčnost, to by bylo naprosto ideální.“
Tak teď mě naprosto odrovnala. Mám přijít ještě jednou a ještě si mám doma dělat domácí úkoly jako nějaká školačka? No to snad ne!
Po prvotním šoku se dostavuje zvědavost. Sabina se na mě celou dobu dívá, naprosto bez soudu či očekávání.
Nakonec říkám: „Dobře.“
„Takže zítra zase ve tři.“
„Dobře.“
5.
Večer zkouším to s tím zrcadlem. Jde to opravdu těžce. Zvláštní, jak máme zakořeněné, že sebeláska je nepatřičná. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, jak moc měla Sabina pravdu. Jak můžu po někom chtít něco, když to sama neumím? A jak mohu já milovat někoho jiného, když to neumím sama u sebe? Miluji tě, miluji tě, miluji tě. Opakuji stále dokola. A dokonce z toho mám už i lepší pocit. Ne že bych tomu úplně věřila, ale je to přijatelnější.
Po koupeli si beru do ruky svůj oblíbený krém. Voní po čokoládě. Začínám u nohou, přes lýtka až po hýždě. Najednou si uvědomuji, jak své tělo beru úplně automaticky. Jak mi nedochází, že každý den, každou hodinu, každou vteřinu naprosto dokonale funguje. Pokračuju přes bříško, prsa až k pažím. A náhle to opravdu vidím! Je nádherné! Opojný pocit štěstí se mi rozlije po těle. Teď se dívám do zrcadla, říkám „Miluji tě,“ a konečně tomu i věřím.
Další den ráno se probouzím, cítím se jinak. Klidnější, možná vyrovnanější, možná šťastnější? Celý den čekám a odpočítávám hodiny do třetí. Ve tři hodiny vcházím k Sabině do bytu.
„Jak se dnes máte, Nikolo?“ přivítá mě hned ve dveřích.
„Dobře, děkuji za optání. Chtěla jsem se vás zeptat, proč jste mi nevyložila mou budoucnost?“
„Protože budoucnost si vytváříme my sami,“ odvětí.
„My sami?“ ptám se překvapeně.
„Ano, už Buddha pravil: Vše, co jsme, je výsledek našich myšlenek. Dám vám malý příklad. Řekněme, že si v práci máte připravit důležitou prezentaci pro velkou spoustu lidí. Vy ale máte strach, že se před ostatními ztrapníte. Že je to vůbec nebude zajímat, že budete koktat nebo že se vám budou dokonce i smát. Jak myslíte, že to v tomto případě dopadne? Svými přesvědčeními, svým postojem, svými myšlenkami budete přesně takový scénář vyzařovat. A teď, co kdyby to bylo naopak? Vy byste se cítila dokonale sebevědomá, věříc, že všechny zaujmete a že se jim přednáška bude líbit. Pak je velice pravděpodobné, že se tak i stane. Vše, v co věříme, se také přihodí.“
„Oh, no to je velice zajímavé,“ přitakám.
„Byla dokonce provedena jedna studie,“ pokračuje, „kdy byly Petriho misky naplněny obyčejnou vodou. Ke každé misce byl přidělen jeden člověk, který měl na misku s vodou působit určitou energií, myšlenkou. Jeden přemýšlel o krásných věcech, jiný cítil zlost, další se bál. Výsledky byly ohromující. Voda změnila svou strukturu! Stejný průběh byl i s miskami, na které byla pouze pomocí nálepky napsaná slova jako láska, radost, štěstí, vztek a podobně. Což je ještě zajímavější. A teď si představte, že lidské tělo je ze 70 % tvořeno vodou. Proto bychom se měli snažit, abychom si udržovali pouze pozitivní myšlenky.“
„To se mi zdá jako nadlidský úkol!“ odvětila jsem.
„To by také mohl být, zvláště když víme, že za den nám proletí hlavou na 60 000 myšlenek. Kontrolovat takovou spoustu myšlenek je nejen nesnadné, je to navíc i nemožné. Ale máme k dispozici úžasného pomocníka, a to jsou naše emoce. Slovo emoce pochází z latinského emovere, neboli vzruch. Emoce jsou jen takovými vzruchy procházející našimi těly. Existuje ještě jedna teorie, že emoce (podle anglického emotion, přičemž motion je pohyb) je jen pohybující se energie. A v dětství nám je rodiče onálepkovali jako špatné a jako dobré.“ pokračuje.
„Dobře, tomu všemu rozumím, ale co mám tedy dělat, když cítím negativní pocity?“ zajímá mě.
„Tak první a nejdůležitější věc je tu negativní emoci přijmout. Nebojovat s ní. Říct si třeba ano, cítím strach. Jedna moje dobrá kamarádka trpěla velikými úzkostmi. Vždy se snažila s tou úzkostí bojovat. Nejprve zkusila při každém záchvatu si opakovat jsem silná, jsem silná, jsem silná. To jí pomohlo, za nějaký čas se toho zbavila. Pak se strachy vrátily. A ona zkusila jinou strategii, říkala si ano, cítím strach, to je ta fáze toho přijetí, ale děkuji, že vidím nádherné stromy. Na druhou stranu rovnice se dá dodat jakákoli věc – že svítí slunce, že mi to dnes opravdu sluší, že mám úžasné děti. Spojit negativní pocit s pokorou, to je ta nejlepší věc, co můžete udělat. A to bude váš třetí úkol – každý večer si sednete a do nějakého krásného sešitu si zapíšete minimálně pět věcí, které se vám na dnešku líbily. Za něž jste vděčná.“
„Dobrá, hned si zajdu do obchodu nějaký koupit.“
„Pak je ještě jeden způsob, jak si zlepšit pocit. Záměrně si vybírat ty myšlenky, ze kterých mám nejlepší možný pocit. Je jasné, že z pocitu strachu nemůžete skočit na myšlenku jsem šťastná, ale postupnými krůčky k tomu můžete dojít.“
„To by pro dnešek stačilo, určitě už máte dost věcí na přemýšlení.“
„Děkuji moc, co jsem dlužná vůbec, už jsem tu podruhé?“
„Zatím nic, až skončíme, tak se vyrovnáme.“
6.
Ihned po návštěvě Sabiny jsem se vydala do papírnictví. Objevila jsem nádherný sešit s kytičkami a luxusní pero, vše jsem zaplatila a vydala se domů. Doma, po cvičení se zrcadlem a po krémování, jsem zasedla ke stolu a jala se hledat, co se mi dnes líbilo. Původně jsem myslela, že to bude těžké, ale tanulo mi na mysl víc a víc věcí. Rozkvetlé stromy po cestě, usmívající se prodavačka, která mi popřála krásný den, postarší pár, který se držel za ruce a něco si láskyplně štěbetal, ranní káva s Terkou v práci. Za chvíli jsem měla popsanou jednu celou stránku.
Se Sabinou jsem se měla vídat až za týden, takže jsem měla dost času trénovat na zlepšování svých pocitů. Netrvalo to dlouho, abych, za poměrně krátký čas, dokázala proměnit špatný pocit v o něco lepší a lepší a lepší. Najednou jsem byla mnohem všímavější k obyčejným krásám obyčejného dne. Každý den jsem byla o krůčky blíže ke štěstí.
7.
Za týden už jsem nedočkavě klepala na dveře. Sabina mě přivítala s úsměvem a pokynula mi, abych si sedla.
„O čem byste chtěla mluvit dnes?“ vybídla mě.
„No já ani nevím, chtěla jsem se s vámi podělit o ten úžasný týden. Čím více vyhledávám věci k ocenění a vděčnosti, tím více se vynořují. Musím říct, že bych nikdy neřekla, jak taková maličkost dokáže člověku změnit život. Cítím, že mám víc energie a také spoustu radosti. Už i okolí si toho začíná všímat.“
„No tak to je úžasná zpráva!“ podotkla Sabina.
„Kdybyste chtěla, přečtěte si jakoukoli knihu od Esther a Jerry Hicksových. Povím vám jen jeden citát, který stojí za zapamatování: Základem života je svoboda, smyslem života je radost a výsledkem života je růst. Krásné, že?“
Nemohla jsem jinak, než souhlasit, a ihned jsem si ten citát poznamenala do svého bloku. Měla jsem tam řadu citátů, o které jsem se chtěla se Sabinou podělit, ačkoli jsem byla přesvědčená, že všechny už beztak zná. Třeba od již zmíněného Buddhy: Zášť nezaniká záští, ale láskou.
„Ano, to je pravda,“ přitakala Sabina, „nemůžeš něco vymítit, když na to zaměříš pozornost. Vše, čemu věnuješ pozornost, to roste. Například Matka Tereza odmítla jít na pochod proti válce. Až bude pochod za mír, řekla, pak se mi ozvěte. I to je částečně důvod, proč je na světě tolik válek, rakovin a podobných věcí. A to je také důvod, proč se nedívám na zprávy v televizi a ani nečtu noviny.“
„Ale co, když vám něco důležitého unikne?“ ptám se.
„Vše, co potřebuji, ke mně přijde, a to v ten pravý čas. To jsem vám mimochodem říkala i onehdy do telefonu, pokud si vzpomínáte.“
Ano, to byla také věc, z které jsem byla velmi rozčarovaná.
„Víte, na světě existují jen dva druhy emocí, láska a strach. Strach, pokud před námi nestojí tygr a nechce nás sežrat, je tak trochu přežitek z doby pravěké. Při strachu se zapojí okamžitě sympatikus, který má na svědomí tvorbu adrenalinu. Ten, laicky řečeno, připravuje tělo na útěk nebo boj. Bohužel, v našem světě je vyplavován až přespříliš a z toho plyne spousta závažných onemocnění včetně infarktu nebo deprese. Láska je ta nejvyšší možná emoce, kterou můžeme pocítit. V tu chvíli jsme opravdu napojeni na Vesmír, na všechno, co je. Ale dnes se budeme bavit o dětech.“
„O dětech?“ překvapilo mě.
„Ano, o dětech. A o dalším pilíři štěstí, a tím je přítomný okamžik. Kolikrát denně si myslíte, že jste tady a teď?“
„Upřímně asi moc ne, nebo možná že i vůbec. Třeba ve sprše?“ odvětila jsem.
„No možná, že ani ve sprše ne,“ pobavilo Sabinu, „všimla jste si někdy dětí? Děti, když jsou zabrané do hry, tak okolní svět pro ně vůbec neexistuje. Jsou tady a teď. Neřeší včerejšek ani zítřek. Jsou pouze a jen v přítomnosti.
Mám kamarádku, která jednou šla s vnučkou na procházku a říká jí: Adélko, co budeme vařit k obědu? A Adélka, tehdy ani ne dvouletá slečna, babičce odpovídá: Ťap ťap. Jako kdyby jí chtěla říct: Babi, teď jdeme, dívej se kolem sebe, vnímej pohyb svých nohou, dýchej čerstvý vzduch a neřeš, co bude za hodinu.
Znám jeden úžasný film, sice animovaný, ale velice duchaplný. Jmenuje se Kung Fu Panda. Tam jeden starý mudrc říká svému žákovi: Včerejšek je ten tam, zítřek nám není znám, ale dnešek, to je dar. Proto další váš úkol bude, co nejvíce žít v přítomnosti. Když myjete nádobí, jen myjte nádobí. Když se půjdete projít, jen jděte.“
„Dobře, zkusím to.“
„Další úžasná věc na dětech je ta, že okamžitě vyjadřují své emoce. Neřeší, jestli někomu vadí, že brečí nebo že se vztekají, vše jde ihned ven.
Mám jednu teorii o depresi. Deprese pochází z latinských slov de (dolů) a primere (tlačit). Takže podle mě, pokud v sobě potlačuji emoce, za nějaký čas to bouchne a vypukne deprese. Ale to je jen můj osobní názor. Podle mě každá nemoc je psychosomatická a snaží se nám něco sdělit. Třeba jen hloupá chřipka – odpočiň si, na nic nemysli a vypusť všechno.“
„No, možná na tom něco bude,“ přitakala jsem.
„A váš poslední úkol bude prožít každý den tak, jako by měl být váš poslední.“
„Cože? To nemyslíte vážně? Vždyť to je úplně hrozné!“ vyděsila jsem se.
„A jak víte, že právě tento den není váš poslední? Jde o to, každý den si užít, vychutnat si všechny okamžiky, nezabývat se prkotinami. Zkuste to. A zase za týden!“
8.
Dostala jsem dva úkoly: žít v přítomnosti a tak, jako by tento den měl být tím posledním. Oba úkoly byly náramně těžké. Ale třeba asi poprvé za svůj život jsem si vychutnala kávu. Nemyslela na nic jiného než na kávu. Na to, jak voní, jak mi splývá po jazyku, jak stéká do žaludku. Na ocásek, který nechává v puse. Všímala jsem si spousty věcí, které jsem nikdy předtím nevnímala. Můj jediný záměr byl, vše si vychutnat a vše si užít. Okolí si začíná všímat mé proměny. Všichni říkají, jak zářím a co je mým tajemstvím. Opravdu jsem se nemohla dočkat další návštěvy Sabiny.
9.
Za týden opět a znovu vše ve stejném kabátě. Sabina už mě očekávala.
„Dobře, jak vám šlo bytí v přítomnosti?“ optala se mě Sabina.
„No, myslím si, že už jsem v tom lepší a lepší, ale stále to ještě není ono,“ odtušila jsem.
„Na to potřebujete trochu více času, jakýsi trénink. Dnes se budeme bavit o rovnováze. Je pěkné, pokud umíte žít v přítomnosti, ale pokud nemáte vytyčené cíle, pak je duchapřítomnost neefektivní. Byla byste jako loď, s kterou vítr pohání, jak se mu zlíbí. My ale té lodi potřebujeme dát motor, aby plula tam, kam my chceme. Nechat se vést, ale zároveň někam směřovat. Inu, jaké jsou vaše cíle?“
„Ehm, nějak moc nevím,“ přiznala jsem trochu zahanbeně.
„Tak na příště, ve všech oblastech svého života si vytyčte cíl a k němu si poznamenejte, co je potřeba učinit, abyste ho dosáhla. To znamená zdraví, rodina, finance, práce, duchovní růst. Budu se těšit,“ dodala konejšivě.
Tak dneska jsme to měly rychle za sebou, pomyslela jsem si cestou domů. Ale už jsem se těšila, až budu plnit další Sabinin úkol.
Po návratu jsem se převlékla do tepláků, usedla ke stolu se sklenkou červeného a dala se do psaní. Zdraví – no jasně, že chci být zdravá. To je asi samozřejmé pro každého člověka. Co pro to hodlám udělat? No, tak to už je těžší. Běhám. A tady asi taky končím. Kouření, alkohol, nezdravá strava. Dobrá, takže přestat kouřit. Přestat po večerech popíjet víno. Více dbát na stravu. To by šlo, jde mi to jako po másle.
Rodina – tak tady je to jasné: mít partnera a s ním rodinu. Co pro to udělám? Nejdřív ho musím někde potkat, že? Takže chodit do společnosti, usmívat se, být spokojená sama se sebou.
Finance – šetřit, okamžitě mě napadlo. Ok, každý měsíc si dám stranou 5 tisíc.
Práce – změnit ji! Již dlouho mám nutkání opustit práci a založit si vlastní firmu. Jen mám pochyby. Že to nezvládnu, že nebudeme prosperovat. Ale co říkala Sabina na první schůzce? To, čemu věříš, se vyplní. Jak pravil Ježíš: Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň. Takže to musím zkusit! Najednou cítím, jak mnou projela vlna vzrušení. Ano, já to můžu zkusit! Můžu to dokázat! Chci jít za svým snem!
Dobře, tak zpátky na zem.
Duchovní růst – hm, tak tady úplně nevím, co se tím myslí. Ale: pracuju na sobě, pomalu měním své myšlení a své nastavení a hodně čtu. V tom budu pokračovat. Naposledy se mi líbil citát Marka Aurelia: Štěstí ve tvém životě závisí na povaze tvých myšlenek.
Tak to bychom měli. A hurá do hajan.
10.
Na příští návštěvu jsem si přinesla s sebou svůj deník. Vše jsem Sabině přečetla, pochválila mě.
„Někam si ty cíle pověste a mějte je na očích. Každý den si je alespoň jednou přečtěte. Lépe pak budete vědět, zda váš život směřuje správným směrem. Moc se mi líbilo, jak jste mluvila o té nové práci. Víte, všichni velcí myslitelé, objevitelé nebo vynálezci byli nejprve všemi kolem považováni za blázny. Oni však měli svůj plán, svou vizi, za kterou neúnavně šli. Proto je důležité, nebát se! Jít za svými sny! Jak správně podotkl jeden slavný spisovatel:
Na sklonku svého života nebudeš litovat věcí, které jsi udělal, ale těch, kterých jsi neudělal.
„To je krásná myšlenka. Dodává mi odvahy. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, tak se není čeho bát. Buď uspěju, nebo ne. O nic přijít nemůžu. Ale zkusit to musím.“
„Máte pravdu, Nikolo. Ještě vám povyprávím, co nedávno podotkla má blízká přítelkyně:
Včera večer mi moje dcera řekla: Tohle bude ta nejlepší noc. A já si uvědomila, proč nečekat, že vše, co mě čeká, bude to nejlepší? Proč očekáváme průměrnost nebo tu horší variantu? Proč si neřekneme, tohle bude ten nejlepší den, který jsem kdy zažil? Proč nemíříme ke svým cílům, sebevědomě, odhodlaně a nebojácně? Proč se spokojíme s málem?
Proto: dnešek bude tím nejlepším dnem, který jsem kdy zažil!
„Tak to je opravdu velmi podnětné, budu nad tím přemýšlet. Děkuji,“ podotkla jsem.
Rozloučily jsme se a já pádila domů. Natěšená, plná energie, jsem se pustila do plánování svého podnikání. Opravdu, teprve teď, když jsem překonala svůj strach, mi vše připadalo snazší a jaksi samozřejmé. Ihned jsem obvolala pár známých. Zítra zajdu na úřady a pustím se do toho. Hurá!
11.
Dostala jsem takovou odvahu, že jsem rovnou dala v práci výpověď. Loučím se s kolegy – a co se nestalo! Lukáš, ten ajťák, mě pozval na rande! Nadšeně jsem souhlasila. A tak se začal můj život obracet k lepšímu.
Je tomu už deset let, co se všechno tohle odehrálo. Mám vlastní prosperující firmu, s Lukášem máme dvě nádherné děti a Sabina? Doteď jsme velice blízké přítelkyně.
Děkuji!
