Vesničku z obrázků Josefa Lady poznáme zdaleka. V okolí se změnilo mnohé, ale její stěžejní motiv, kostelík přehlížející širou krajinu, zůstává stále stejně pohádkový.
Do Hrusic nejsnáze dorazíme po žluté značce z Mirošovic. Cesta pojmenovaná po mluvícím kocourkovi začíná na Horusické návsi a pokud po ní vykročíme, čeká nás do cíle v Říčanech rovných dvacet kilometrů. Na vyznačených zastávkách se dočteme o jednotlivých příhodách putujícího Mikeše, děti mohou v předem určených místech obdržet razítka a v cíli za ně získat hezkou odměnu. Malíř Josef Lada se narodil 17. prosince 1887 v maličké chaloupce kde tatínek ševcoval. Doškem kryté stavení známe z obrázků, jeho model s dalšími stavbami můžeme uvidět na stálé výstavě na obecním úřadě. Je přístupná vždy o víkendech a dozvíme se spoustu zajímavostí, protože nás provede jeden ze žijících potomků malíře. Původní domek zbourali v roce 1932. Josef Lada to velmi těžce nesl, nebyl v té době ještě tak známý ani fi nančně zabezpečený, aby se mu ho podařilo zachránit. Na rodnou vesničku ale nezanevřel a každý rok v ní trávil i s rodinou letní měsíce.
Mikešova historie
Když se vypravíme z návsi směrem k mlýnu Hrušov, objevíme na konci vesnice patrový dům, který si malíř nechal později postavit. Pohled ze zahrady nebo oken vily je nepřekonatelný i když ho dnes poněkud ruší nedaleko vedená dálnice. Na zahradě Josef Lada zasadil dvě lípy, které nazval po svých dcerách Alenka a evička. eva bohužel zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945, nebylo jí ještě ani 17 let. Ladova vila je dnes památníkem i druhé dcery Aleny, která šla v otcových šlépějích a stala se také malířkou; vliv slavného otce je v mnoha jejich dílech jasně čitelný. V Hrusicích se nenarodil jen do dnes obdivovaný malíř, světlo světa tam poznal i hrdina jedné z nejkrásnějších pohádek kocour Mikeš. Jak to vše začalo vypráví Zdena Burianová, která pracovala v památníku a zná Ladovu rodinu.
„Josef Lada jezdil do Hrusic na letní byt už od roku 1926, shodou okolností k babičce mého manžela, do domku číslo 111 a tam začal vznikat Kocour Mikeš. Pan Lada byl zvyklý svým dvěma dcerám vyprávět každý den pohádky. Protože už ho nebavily ty klasické, tak si začal vymýšlet příběhy kocoura, kterého měli doma, když byl pan Lada malý chlapec. Vyprávěl to právě dcerám Aleně a evě, když k nim přijel do Hrusic na návštěvu redaktor dětského časopisu Radost Ferdinand Krch a vždycky se ptal holek, co jim táta vypráví. Uprosil ho, aby vydával Mikeše v dětském časopisu Radost jako seriál na pokračování. Posléze potom v roce 1932 byla vydaná knížka Kocour Mikeš a pan Lada skončil vyprávění v bodu, kdy kocour rozbil krajáč se smetanou a odešel do světa. To ale jak říkávala Alenka, neměl dělat, protože začaly chodit ohlasy od dětí, jak to mohl koucourkovi udělat, že je chudinka ve světě sám a podobně. Jednou zase v předvečer seděli před domem a kolem vrat běžela kočka. Načež Alena s evičkou křičely: Mikeš se vrátil! A to už pan Lada nevydržel a začal psát další pokračování.“
Malíř zdaleka nenamaloval pouze Mikeše. Mimo spousty pohádek a knih pro děti, které sám napsal, ilustroval především Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, Havlíčkovy Tyrolské elegie a Krále Lávru, erbenovy a Drdovy pohádky. Byl rovněž autorem výprav, scén a kostýmů k mnoha divadelním hrám nebo operám. V oblasti výtvarného umění vytvořil asi 400 volných obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací.
Mikešovi kamarádi
Vracíme se od památníku k návsi a cestou zjišťujeme, že smysl pro humor je v Hrusicích patrně nakažlivý a přenáší se do dnešních dní. Kráčíme totiž okolo označeného chlívku vepře Pašíka, míjíme i místo, kde stávala stodola známá z Haškova Dobrého vojáka Švejka. Zmiňoval ji ve svém vyprávění Baloun a tvrdil, že tam vyrostlo prase tak veliké, že ho museli zabít handgranetem a salámů z něj bylo tolik, že si je okolojdoucí pletli s pneumatikami na auta.
Slavná hospoda
Nepřehlédnutelná je slavná hospoda U Sejků. Interiér pozná každý, odehrála se v něm z obrazu známá hospodská pranice. Hostinec vznikl v letech 1884–1885, kdy byl původní dřevěný domek přestavěn hospodským J. Vávrou. Přestavbu fi nancoval jeho zeť, polský šlechtic Szynglarski. V roce 1908 hospodu koupil J. Černý, který ji nejdříve provozoval sám a v roce 1911 ji pronajal K. Krausovi. Již v této době si hospoda získala v Hrusicích i v širším okolí velmi dobré jméno. Její nejslavnější období však nastalo až s následujícím rokem, ve kterém ji koupila rodina Antonína Sejka, pocházející z benešovského kraje. Celosvětového věhlasu hostinec dosáhl díky zmínkám Josefa Lady právě ve vyprávění o Mikešovi.
Typický svatostánek
Jen přes ulici najdeme z mnohých obrázků známý kostelík svatého Václava. Nesmíme se nechat zmýlit jeho na první pohled strohým a jednoduchým vzhledem. Snad proto, že jsme ve velice staré obci – zmiňuje jí 17. ledna 1205 panovnický dekret Přemysla Otakara I. – stojíme před architektonicky významným místem. Vstupní dveře lemuje hodnotný románský ústupkový portál se sloupy, rustikální dekorativní výzdobou archivolty a fi gurální výzdobou tympanonu. Byl vytesán z červeného pískovce a je dílem mnichů z kláštera sv. Prokopa v Sázavě, postavy zřejmě představují buď sv. Cyrila a Metoděje, nebo sv. Václava a sv. Vojtěcha. Celý portál byl patrně v šestnáctém století zazděn a znovu se vlastně náhodou objevil až v roce 1853. Při bouřce totiž udeřil do věže
blesk a narušil severní stěnu kostela. Z vnitřního vybavení určitě stojí za zmínku barokní oltář z šestnáctého století. V Hrusicích je od roku 1789 ale do dnes nevíme, zda původně zdobil chrám svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze nebo nedaleký kostel svatého Michala. Za návštěvu nestojí pouze Hrusice, pozoruhodné je i široké okolí. Víte třeba, že nedaleko můžeme objevit třeba historický dálniční most? O tom zase příště. Na putování po nedaleké naučné stezce Ringhofferů vás zveme v jiném článku.
