text: Pavel Troják
Zahrada za plotem byla v českém prostředí odjakživa něčím víc než jen kusem půdy. Nesloužila pouze k pěstování zeleniny nebo odpočinku, ale představovala jakýsi odraz doby – ekonomické situace, společenských hodnot i kulturních trendů. Pokud se podíváme na vývoj českých zahrad od roku 1950 až do dnešních dnů, odhalíme fascinující příběh proměny, který začíná v těžkých poválečných letech a míří k současné renesanci soběstačnosti a přírodního životního stylu. Každé období vneslo do českých zahrad jiné barvy, vůně a způsoby využití – a společně tvoří mozaiku našich vztahů k půdě, přírodě i sobě samým.
Zahrada jako zdroj obživy i úniku – 50. a 60. léta
Po druhé světové válce byly české zahrady především otázkou přežití. Nedostatek potravin, přídělový systém a celková nejistota vedly lidi k tomu, že každý kousek půdy za domem, chatou či na okraji města měl zásadní význam. Pěstovala se především zelenina – brambory, mrkev, cibule, zelí, fazole, ale také ovoce jako jablka, švestky nebo rybíz. Skleníky vznikaly ze starých okenních rámů, komposty z každé slupky a zbytku kuchyňského odpadu, voda byla zachytávána v barelech i vanách. Byl to svět maximálního využití a žádného plýtvání. Vedle užitkovosti ale zahrady plnily i důležitou únikovou funkci. V době nástupu komunistického režimu a omezení osobních svobod se právě zahrada stávala místem, kde měl člověk „svůj klid“, pocit autonomie a možnost rozhodovat o věcech podle vlastního uvážení. Zahradní chatky – často postavené svépomocí a s použitím recyklovaných materiálů – byly symbolem toho, že i přes vnější tlak si člověk může vytvořit svůj malý svět, kde vše dává smysl. Místo setkání přátel, místo pro četbu nebo práci na čerstvém vzduchu. Zahrady se v těchto letech stávaly přirozeným rozšířením domácnosti, nejen z hlediska obživy, ale i životního prostoru. Lidé do nich přenášeli rodinný život, slavili tam svátky, pletli se do práce dětí a učili je, jak se starat o rostliny. Právě tehdy se začal rodit silný citový vztah ke „kusu vlastní půdy“.
Estetika a rekreace – 70. a 80. léta
S nástupem normalizace došlo k jistému uvolnění společenské atmosféry a lidé mohli začít více investovat do vzhledu a pohodlí svých zahrad. Zatímco část plochy stále sloužila pro pěstování zeleniny a ovoce, začaly se objevovat okrasné keře jako zlatý déšť, šeříky nebo ibišky, záhony s tulipány, růžemi a mečíky, bazény z betonových skruží, altány, domácí grily z cihel a pískoviště pro děti. Estetika začala hrát větší roli – lidé se začali předhánět v tom, kdo má hezčí trávník, pestřejší květinové záhony nebo lépe udržované túje. Zahrada se stala symbolem osobního vkusu, ale také společenského postavení. V těchto letech se také masivně rozvíjely zahrádkářské kolonie. V každém větším městě vznikaly desítky malých pozemků, kde lidé o víkendech trávili čas mimo paneláková sídliště. Zahrádky byly často oplocené, rozdělené podle pevných pravidel, ale zároveň živoucí laboratoří české zručnosti. Každá chatička měla svůj styl, každý záhon svůj účel. Kdo neměl zahrádku, jako by nebyl. Pěstování bylo i nadále důležité, ale doprovázely ho nové aktivity – grilování, houpačky, kempování na vlastním pozemku. Rodiče učili děti řezat pilkou, babičky zaváděly vnoučata do tajů zavařování a dědečkové pečlivě sekali trávník na milimetr přesně. Zahrada byla prostorem harmonie, tradice i tvořivosti.
Transformace a úpadek – 90. léta
Po roce 1989 prošly české zahrady zásadní proměnou. Nově nabytá svoboda přinesla jiný pohled na trávení volného času – zahrada už nebyla nutností, ale volbou. Mnozí lidé se zaměřili na cestování, podnikání, městský způsob života a dynamický kariérní rozvoj. Užitkové zahrady částečně ustupovaly a častěji se proměňovaly v trávníky, okrasné zahrady nebo prostory pro grilování a dětské prolézačky. Zahrádkářské kolonie v některých městech začaly chátrat, o pozemky nebyl takový zájem jako dřív. Zároveň se ale zrodil nový typ zahrady – reprezentativní, designová, často u novostaveb za městem. Zahrady začaly reflektovat individuální estetiku a status. Objevily se zahradní architekti, katalogové rostliny, zavlažovací systémy, robotické sekačky a katalogové sestavy venkovního nábytku. Zahrada byla najednou prodloužením interiéru, dokonalým prostorem pro prezentaci životního stylu. Tento trend s sebou přinesl nové možnosti, ale také určitou ztrátu původního ducha zahrádkářství. Méně se sázelo, více se nakupovalo. Místo vůně rajčat se šířila vůně zahradního nábytku. Zahrada se proměnila v showroom, i když v mnoha případech stále zůstávala oázou klidu.
Návrat ke kořenům – zahrada jako odpověď na nejistotu
Od roku 2010, a zejména po pandemii COVID-19, nastal výrazný návrat k soběstačnosti. Trend „vypěstuji si sám“ ožil naplno. Lidé si začali více vážit čerstvých, vlastnoručně vypěstovaných potravin. Do popředí se dostaly pojmy jako permakultura, komunitní zahrady, přírodní zahrady bez chemie, včelí úly, hmyzí hotely a sběr dešťové vody. Inspirací se staly zahraniční modely soběstačných komunit a rostl i zájem o pěstování méně tradičních plodin, jako je červená řepa, mangold, topinambur nebo bylinky k výrobě domácí kosmetiky. Moderní česká zahrada tak dnes často kombinuje to nejlepší z minulosti i současnosti – je užitková i estetická, místem odpočinku i drobné soběstačnosti. Na rozdíl od minulých dekád ale klade větší důraz na ekologii, udržitelnost a návrat k přírodě. Místo umělých trávníků se sází luční směsi, místo chemických postřiků se používají přírodní alternativy. Současná zahrada je také místem setkávání generací. Prarodiče předávají zkušenosti s pěstováním, děti se učí, odkud pochází jídlo, a dospělí vnímají zahradu jako terapeutický prostor. Roste zájem o kurzy zahradničení, sdílené nástroje, sousedské výměny přebytků a komunitní sklizně. Rostoucí ceny potravin, klimatické výkyvy a nejistota budoucnosti znovu posilují potřebu mít „něco svého“. A právě zahrada – ta malá, nenápadná plocha za plotem – se opět stává symbolem jistoty, kreativity a klidu. Zahrady dnes nejsou jen prostorem pro rostliny, ale i pro meditaci, hudbu, umění nebo drobný chov. Jsou zrcadlem nové citlivosti vůči přírodě, ale i naší touhy po návratu k něčemu opravdovému. V českých zahradách tak znovu vyrůstá nejen zelenina, ale i naděje. Naděje, že návratem k přírodě, zručnosti a komunitě nacházíme něco, co jsme možná ani nevěděli, že nám chybělo – a co možná bude klíčem k udržitelnější budoucnosti pro nás i další generace.
