text: Pavlína Kravcivová
Dožít se ve zdraví požehnaného věku – to je nejspíš sen většiny lidí. Údajně je lidské tělo uzpůsobeno, aby bez problémů fungovalo až do věku 120 let. Nedávno jsem přečetla velmi zajímavou knihu a ráda bych se s Vámi podělila o poznatky z ní. Jmenuje se Ikigai: The Japanese secret to a long and happy life, napsali ji Miralles Francesc a Hector Garcia. Ikigai, dost zvláštní slovo, co vůbec znamená? Jak jsem to z knihy pochopila já, ikigai označuje jakýsi smysl života. Něco, co nás přiměje ráno vstát z postele. Něco, co udává záměr našeho života, nějaké vyšší poslání. Každý má to své, jedinečné. Nelze jej kategorizovat pro jednotlivce. Pro někoho to může být fungování rodiny, pro jiného jeho úspěšná kariéra, pro dalšího může být důležitá činnost v dobrovolnickém spolku. Je dobré, o svém ikigai vědět a pečovat o něj.
Vědci objevili, že na světě existuje pět míst, kde se lidé dožívají opravdu vysokého věku, kde je velká koncentrace lidí přes devadesát let. A ti lidé vůbec nežijí v nemocnici nebo v pečovatelském domě. Jsou stále aktivní a žijí plnohodnotný život. Tato místa nazvali „modré zóny“. Najdeme je v Řecku (Ikaria), v Itálii (Sardinie), v Kalifornii (Loma Linda), v Japonsku (Okinawa) a na Kostarice (Nicoya). Na Netflixu je dokonce i seriál, kde se každý z jeho dílů věnuje právě jedné z těchto zón.
Tato místa a jejich obyvatelé mají něco společného. Asi nejvýznamnějším faktorem pro dlouhověkost jsou sociální vztahy. Ve všech těchto zónách lidé žijí v komunitách, kde figurují vřelé vztahy – ať už rodinné, nebo přátelské. Pokud člověk ve stáří potřebuje pomoci, společenství se o něj postará. V japonské Okinawě dokonce funguje komunita, kde její členové měsíčně odkládají určitý peněžní obnos, aby v případě potřeby pokryl nějaké nezbytné výdaje jakéhokoli jejího člena. V „modrých zónách“ je obvyklá vysoká četnost přátelských setkávání; lidé společně tančí, zpívají, povídají si. Rodinné a přátelské vztahy jsou pro ně na prvním místě. Prakticky každý den jsou mezi sebou v kontaktu, a je to pro ně priorita. To by mohl být takový námět pro zlepšení našeho života – začlenit více interakce se svými blízkými. Zkvalitnit naše vztahy, případně si najít nové přátele.
Další společnou komoditou je každodenní pohyb. Není výjimkou, že lidé v modrých zónách, ještě před snídaní, jdou pracovat na zahradu. Každodenním pohybem se nemíní hodiny strávené ve fitku nebo pravidelné účasti na půlmaratonech. Tito „staříci“ vykonávají obyčejné, přirozené činnosti. Jako jsou právě zmíněné práce na zahradě, procházky, péče o domácnost. V Sardinii, ve vesnici, kde se modrá zóna nachází, mají například vše do kopce a neuvěřitelné množství schodů. Aby se obyvatelé mohli navštěvovat, musí vydat při přesunu velké množství energie. Jakákoli činnost se počítá – opravdu nemusíme cvičit každý den tabatu nebo hiit, ani zdolávat nesmyslné cíle. Stačí se zaměřit na posílení každodenních činností. Tam, kam jezdíme autem, můžeme zkusit dojít pěšky či na kole. Nebo vystoupit o zastávku dříve a projít se. Jistě není bez zajímavosti, že na Okinawě není železniční síť. Obyvatelé tak musí buď použít auto jako dopravní prostředek, nebo jít po svých.
Dalším důležitým faktorem je, jak nás asi napadne, strava. V Japonsku platí pravidlo „80“. Jez, dokud necítíš, že jsi plný z 80 procent. Lidé z „modrých zón“, jedí všeobecně méně, zato velmi pestře. Velká většina jejich stravovacích návyků je založena na rostlinné stravě. Jejich potrava se tedy skládá převážně z ovoce a zeleniny, ořechů, semen, obilovin. Doplní je pak třeba mořské plody a ryby. Pokrmy jedí pomalu, vědomě a jak jsme se již zmínili, přestanou, když jsou skoro syti. Co kdybychom zkusili, až příště budeme obědvat, odložit telefon? Vypnout televizi? Nečíst si noviny? Prostě a jednoduše se jen a pouze věnovat jídlu. Připravit si jídlo tak, aby bylo barevné. Spousty různých potravin, spoustu chutí, spoustu zdraví. Nebo bychom mohli vyzkoušet omezit spotřebu masa – ulevili bychom tak nejen své peněžence, ale i planetě. Výbornou náhradou masa je tofu (které se mimochodem na Okinawě hojně konzumuje). Jeho výhodou je nízká cena a také neutrální chuť. Po okořenění se dá přidat prakticky do všeho, do salátů, k zeleninovému salátu, i třeba k přílohám.
Nejen pohyb je pro lidi vysokého věku důležitý, stejně podstatné je i rozvíjet svůj psychický potenciál. Vědci například zjistili, že když se v důchodu učíme cizí jazyk, máme mnohem menší riziko vzniku Alzheimerovy choroby. Naše duševní činnost může vypadat všelijak a může mít i hodně co do činění s naši Ikigai. S přáteli si zahrajeme šachy, naučíme se programovat webové stránky, vyrobíme plakát do našeho dobrovolnického centra. Jistě není od věci se neustále vzdělávat a mít před sebou nové výzvy.
Velmi důležité je, a to nejen v důchodovém věku, udělat si čas na věci, které nám skýtají potěšení. Rádi si přečtete dobrou detektivku? Pak si na začátku každého týdne poznamenejte do diáře, kdy se této činnosti budete věnovat. Někdo si možná řekne, četba nějaké plytké knihy, čemu a komu tím prospěji? Dobrá otázka. Sobě. Na psychickou pohodu se velmi často zapomíná, je to však jeden ze základních pilířů pro spokojený a naplněný život. V poslední době je hojně používané spojení „guilty pleasure“, což by ve volném překladu znamenalo něco jako hříšné potěšení. Je to něco, co vám přináší radost, ale trochu se za to stydíte. Může to být třeba sledování nějaké turecké telenovely. Vůbec nevadí, pokud vás to baví, sledujte ji dál. Je důležité udržovat ve svém životě jakýsi balanc – práce, koníčky, rodina. A pokud se nám tam prolne naše Ikigai, tak víc si nemůžeme přát.
A v neposlední řadě je důležité brát vše s humorem. I ty těžké chvíle. Ve všech „modrých zónách“ je slyšet smích a radost je protknutá všude. Pobavit se s přáteli, tančit, zpívat, tvořit, radovat se. To by nejspíš byla ta nejdůležitější rada „staříků“. Společně s tou, abychom opravdu vědomě pečovali o vztahy s našimi blízkými. To se zdá být tím nejdůležitějším pilířem dlouhého a spokojeného života.
Pozn. autora: V článku jsem použila myšlenky z již zmíněné knihy: Ikigai: The Japanese Secret to a Long and Happy Life, napsali ji Miralles Francesc a Hector Garcia. Knihu rozhodně vřele doporučuji, stojí za přečtení. Přeji Vám dlouhý a šťastný život!
