text: Aleš Meduna
Hluboko na území brazilské Amazonie v San Pablu si ještě po více než 300 letech připomínají zakladatele své vesnice v jedné místní slavnostní písni. Většina obyvatel nemá ponětí, kde se narodil a že existují nějaké Čechy. Většina krajanů zase vůbec netuší, jak výraznou stopu rodák z Trutnova v Jižní Americe zanechal. Samuel Fritz se narodil 9. dubna roku 1654 v Trutnově. V osmnácti letech se v Praze zapsal na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, stal se členem jezuitského řádu, v roce 1676 se stal novopečený magistr filozofie profesorem semináře v Uherském Hradišti, kde vyučoval základy latiny. Pedagogickou činnost záhy ukončil a odešel do Olomouce studovat teologii. V posledním roce studia se rozhodl pro misionářskou činnost v Jižní Americe. Jeho žádost však byla zamítnuta. „Náš vysoce důstojný otče, s bázní nehodného syna se obracím na Vaši vysoce důstojnou otcovskou laskavost, protože se cítím být povolán zaklepat na věci tak dobré, jako je misie v královské Chile.“ Tak psal Samuel Fritz ve své žádosti, ačkoliv byla jeho první žádost odmítnuta, nevzdal se a podal další a tu již byl úspěšný. V roce 1684 vyplul ze španělského Cádizu. Z kolumbijské Cartageny měla výprava původně zamířit přes Panamu do Quita. Protože se loďstvo z Peru značně opozdilo a v Quitu byl již příjezd misionářů očekáván, rozhodla se jejich skupina pro obtížnou cestu vnitrozemím proti proudu řeky Magdalény, cestu dlouhou přibližně dva tisíce kilometrů. Těžké životní podmínky se pro řadu misionářů staly nepřekonatelnými a velká část z nich zemřela na různé nemoci. Jak se ukázalo, nejschopnější a nejodolnější vůči extrémnímu podnebí byli Středoevropané z oblasti s proměnlivým počasím. Němci, Rakušané a Češi se stali nejžádanějšími misionáři. O své cestě sám Fritz ve svém deníku píše: „Znovu a znovu, zejména v nočních hodinách, nám naháněli strach tygři svým řevem. Sluneční žár nám tak zapálil krev, že nám připadalo, jako bychom si sedli do mraveniště.“
V srpnu 1685 šťastně dorazili do Quita. Odtud píše Samuel Fritz neznámému duchovnímu do Čech poslední dopis: „Tímto oznamuji, že nás šest 27. srpna šťastně dorazilo do Quita. S jak něžnou láskou jsme byli zde od bratří přijati, nemohu ani popsat. Naše zdejší kolej je veliká, nádherná, čistá…“ Samuel Fritz se měl věnovat velkému kmenu Omaguů, kteří si od něho slibovali pomoc a ochranu před útoky Portugalců. Domorodcům nejen kázal, ale i učil nejrůznějším řemeslům a základům zemědělství. Zatímco mnoho jeho kolegů naráželo na odpor a útoky, Samuel byl svými indiány prokazatelně nejen respektován, ale i milován. Nedochovala se žádná podobizna Samuela Fritze, ale jistý popis se uchoval v listu jednoho misionáře. Podle něj byl Fritz velmi vysoký, hubený, měl nazrzlé vlasy a vousy. Jeho oděv se skládal z krátké sutany a obyčejných sandálů. Fritz byl obdařený charismatem, což díky své výšce a mimořádnému jazykovému nadání muselo u indiánského obyvatelstva budit respekt. Samuel se nespokojil jen s prací mezi Omaguy, a tak se rozhodl pro další cestu proti proudu řeky. Postupně rozšiřoval sféru své působnosti až ke kmenům žijícím nedaleko největšího přítoku Amazonky Rio Negro. Během zpáteční cesty z Pará si Fritz vedl pečlivou dokumentaci o průběhu toku i jeho přítoků. Tím, že splul celou řeku až k jejímu ústí a zpět a přechodem přes Andy dorazil do Limy, uskutečnil jako jeden z prvních Evropanů cestu napříč celým kontinentem. „Tuto mapu jsem vytvořil k lepšímu poznání a obecnému poučení o velké Amazonce s velkou námahou a velkou prací. Ač se již objevily mnohé další mapy, chci, aniž se někoho dotknu, přece jen říci, že žádná z těchto map není nutně přesná.“ Unikátní mapa je považována za první vědecký pokus o nejpřesnější hydrografický obraz řeky. Jsou v ní zakresleny misionářské osady, popis fauny, flóry i domorodého obyvatelstva. V místech, kde byli misionáři zavražděni při své činnosti, se objevují křížky. Mapa má rozměry 126×46 centimetrů a originál je dnes uložen v Národní knihovně v Paříži.
Zlom ve Fritzově životě přinesl prosinec roku 1712, kdy byl sesazen z funkce superiora. Poslední léta svého života strávil jako řádový kněz v osadě Jéberos na území dnešní Peru. Navzdory nemoci zde postavil kostel a dům. Svůj deník končí rokem 1723, zemřel 20. března roku 1725. Příští rok si připomeneme tedy významné kulaté výročí od jeho smrti. Okolnosti jeho smrti osvětluje list jednoho pátera: „našel jsem ho oblečeného, ale mrtvého. Nemohl jsem potlačit slzy, když jsem viděl dobré indiány, kterak se v houfech vrhají k tělu svého milovaného otce, líbají mu jeho ruce i nohy, něžně, jako kdyby žil…“
Čeští jezuité byli prvními krajany, kteří ve velkém počtu cestovali tak daleko. Snad není příliš odvážné tvrzení, že náš krajan v extrémní oblasti tropické Amazonie se zasloužil nejen o zdejší vodstvo, ale i lidstvo.
