text: Aleš Meduna
Římský císař, uherský a nekorunovaný český král, osvícenský panovník, selský král. Mnoha přívlastky bychom mohli označit osobnost císaře Josefa II. (1741–1790). Jen 48 let bylo vyměřeno osobnosti, která zásadní měrou změnila politické i náboženské poměry v habsburské monarchii.
Byl prvním a dlouho očekávaným synem Marie Terezie. Jeho narození přivítala celá země slogany: „V cizině teď zmlknou jásoty. Rakousko má zase kalhoty.“ Dětství prolnuté přísnou katolickou výchovou bylo těžko slučitelné s Josefovou racionální povahou. „Miluji samotu. Bojím se důvěřovat lidem, které nedostatečně znám, přitom celý den musím něco povídat a říkat blahosklonné banality“, tak charakterizoval 24letý dědic habsburského trůnu sám sebe.
V roce 1760 se poprvé oženil s Isabelou Parmenskou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV. Josef se zamiloval a z manželství měli dvě dcery. Předčasné úmrtí Isabely na neštovice nesl Josef II. velmi těžce. „Nejsem vůbec s to říci, co všechno jsem ztratil… Objekt mé veškeré něžnosti, má jediná přítelkyně tu už není. Bylo to nejlepší manželství, jaké se kdy dalo najít… O to vše jsem byl oloupen. Nikdy neexistovala nějaká princezna, nějaká žena jako ona. A byl jsem to já, komu tento poklad patřil, a kdo jej ve dvaadvaceti letech musel ztratit. Přežiji tuto rozluku, abych byl proto celý život nešťastný.“
Poté již nebyl schopen navázat bližší citový vztah k jiné ženě, a to ani ke své druhé manželce, kterou byla Marie Josefa Bavorská. Tento vztah zůstal bezdětný a Marie Josefa zemřela roku 1767 ve věku 28 let také na neštovice. Záhy se Josef začal věnovat jen vladařské roli s nesmírnou pílí.
Pod vlivem osvícenství a racionalismu, který vycházel především z díla francouzských myslitelů, začal uskutečňovat své reformy. Nejpalčivější zůstávalo postavení poddaných. O tom, v jakých podmínkách žili lidé na venkově referoval předseda císařské komise hrabě Trauttmansdorf roku 1769: „Od dětství jsou nuceni robotovat. V hroutících se boudách spí rodiče na slámě a nahé děti na širokých krajích udupané země. Nikdy se nemyjí, což vede k šíření epidemií. Není tu jediný lékař, aby se o ně postaral. Za úplnou maličkost dostávají patnáct ran holí. Poddaný, který přijde do práce později, i když jde jen o půl hodiny, bit napůl jest k smrti…“
Sám císař se nechal zavřít v Brně na Špilberku na dvě hodiny v kobkách pro nejtěžší delikventy, kteří v nich nevydrželi déle než několik týdnů či měsíců. Stačila mu pouhá půlhodina a tyto speciální klece s okovy už nebyly na jeho příkaz používány.
Zrušení nevolnictví roku 1781, které bylo nahrazeno poddanstvím, přineslo uvolnění okovů poddaných. Prostý lid nepotřeboval již souhlas vrchnosti ke stěhování mimo panství, uzavírání sňatků či studiu například řemesel. Robota nicméně zůstala zachována. Při osobní návštěvě Francie ho zarážely obrovské sociální rozdíly, ale i překvapovala existence zařízení pro staré lidi, nemocné, sirotky, osoby tělesně postižené. Nenechal si ujít příležitost k návštěvě školy pro hluchoněmé. Dojmy vedly ke stavbě vídeňské Všeobecné nemocnice, tehdy největší a nejmodernější v Evropě. Důraz byl kladen na čistotu a hygienu. S duševně nemocnými se poprvé nenakládalo jako se zločinci. Až do roku 1787 byl každoročně znovu vydáván zvláštní dekret, kterým se zakazovalo, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům líbal ruku nebo se před nimi hluboce ukláněl. Sám Josef II. patentu přikládal velký význam, „neboť slouží jako viditelné znamení, že nevolnictví bylo zrušeno.“
Toleranční patent (1781) zrušil církevní monopol katolické církve v rakouských zemích a dovoloval také tři další vyznání – luteránské, kalvínské a pravoslaví. Zejména v náboženské oblasti se potýkal s projevy nesouhlasu své matky… „Chceš to nechat zajít tak daleko, že si každý vytvoří své náboženství podle nálady? Přeji si, abys zanechal falešného rozumování, zbavil se pochybných knih… Strháváš tím monarchii do zkázy.“ Lidského přístupu se dostalo i Židům, vyhnaným původně Marií Terezií z českých zemí. Nejen, že byli opět tolerováni, ale dokonce už mohli odložit předepsaný oděv, vykonávat řemesla, stravovat se v hostincích nebo vyjít v neděli dopoledne na ulici. Pro pravověrné se Josef II. definitivně stává „protestantem“ a „Antikristem“.
Velkou nevoli vzbudilo rušení klášterů. Josef nechtěl kláštery zničit takříkajíc bez náhrady, z mnichů udělal světské kněze a klášterní majetek využít k „dobru náboženství a bližního.“ Počet nově založených farností převýšil čtyřikrát počet zrušených klášterů. Byly postaveny stovky nových kostelů a farních budov, vznikla dosud fungující uspořádaná síť farních a diecézních struktur.
Josef II. byl velmi pracovitý. Až příliš, což se zřejmě podepsalo na jeho zdraví. Pracoval až 18 hodin denně, během své vlády vydal přes 6000 výnosů. Nečinnost doslova nesnášel. Nařídil, aby se na chodbách Hofburgu zbytečně nemluvilo a netleskalo. Kdysi hlučný dvůr utichl, místo zábav na něm vládla práce. „Četl jsem, abych se vzdělával. Cestoval jsem, abych si rozšiřoval znalosti. Denní náklady na Josefovu císařskou kuchyni činily 6 zlatých a 40 krejcarů, přitom jeho děd Karel VI. jen za petržel pro dvorní kuchyni zaplatil 4000 zlatých ročně. Trvale se přepínal. Začal trpět závratěmi a očním zánětem. V roce 1783 mu vypadaly vlasy, takže musel nosit paruku. Obličej zůstával trvale zarudlý. Podle některých zpráv se podobně jako jeho bratr Leopold nakazil kapavkou. Poslední ranou pro Josefův organismus byla malárie, kterou si odnesl z tureckého tažení, a ve stejné době se projevující tuberkulóza. Svému osobnímu lékaři, který mu řekl pravdu o jeho blízké smrti, odkázal 10.000 zlatých a povýšil ho do šlechtického stavu. Pravdu dovedl vždy ocenit. Z osobních peněz nařídil neuvěřitelnou částku 500.000 zlatých rozdat chudým. 18. února roku 1790 zemřela po porodu mrtvého dítěte manželka nástupníka trůnu Františka Alžběta. Život vyčerpaného Josefa už vyhasínal, přesto se musel ještě zabývat jejím pohřbem. Nařídil vystavit Alžbětino tělo v palácové kapli jen tři dny, protože tam bude potřebovat místo sám pro sebe.
„A já ještě žiji?! Myslím, že bych vydržel všechna smrtelná muka, která se Bohu ještě zlíbí na mě seslat. Ale tohle strašlivé neštěstí předčí všechno, co jsem dosud vytrpěl…“
19. února přikázal vyvětrat kapucínskou hrobku s tím, že chce mít čerstvý vzduch.
„Tebe, který jediný znáš mé srdce, volám za svědka toho, že vše, co jsem podnikl a nařídil, jsem nedělal z žádných jiných úmyslů než pro blaho a dobro mých poddaných. Děj se Tvá vůle. Pomněte prosím, že monarcha na svém trůně je stejně jako chuďas ve své chýši jenom člověk. A oba dva jsou podrobeni stejnému osudu“ (výňatek z jeho poslední vůle).
Josef II., římský císař, uherský a český král zemřel 20. února roku 1790 ve věku nedožitých 49 let. Historik A. Denis zhodnotil Josefa II. takto: „Mocnář, jenž učinil konec náboženskému pronásledování a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu vedle nejlepších panovníků.“
