text: Aleš Meduna
Žena všestranných zájmů, šlechtična, múza umělců a poslední šlechtická majitelka zámku ve Vrchotových Janovicích. Všechny tyto přívlastky charakterizují nevšední osobnost Sidonie Nádherné, od jejíhož narození uplynulo právě sto čtyřicet let.
Sidonie Amálie, svobodná paní z Borutína, se narodila 1. prosince roku 1885 v obci Vrchotovy Janovice. Její otec, Karel Nádherný, pocházel z rodiny, jejíž předkové byli za své zásluhy povýšeni do šlechtického stavu. Matka, Amelie Kleinová, pocházela z rodiny stavebních a průmyslových podnikatelů.
Sidonie se narodila spolu se svým dvojčetem Karlem na zámku Vrchotova Janovice, který rodina zakoupila roku 1879. Vedle Karla měla Sidonie ještě bratra Jana. Prvních deset let v životě Sidonie plynulo šťastně, bez zármutku a starostí. Děti byly uváděny do aristokratického způsobu života. Rodiče své děti milovali a poskytli jim dostatečný prostor pro svobodu a seberealizaci. Od dětství byly vedeny k jízdě na koni, bruslení, plavání či jízdě na kole. Poklidné dětství však narušila předčasná smrt otce. Karel Nádherný zemřel nečekaně v březnu 1895 na zápal plic ve věku čtyřiceti šesti let.
Smrt otce znamenala v životě rodiny hluboký předěl. Ovdovělá baronka nyní spatřovala smysl celé existence v dětech. Jejich poručníkem byl ustanoven barončin o tři roky starší bratr Vilém Klein. Roku 1897 nastoupili oba bratři ke studiu na Strakově akademii. Byla to pro ně nepříjemná změna proti především bezstarostným letům. Především Jan nesl změnu velmi těžce a opakovaně žádal matku, aby ho z Akademie odvolala. V jednom dopise oznamuje sám sebe za usychající pomněnku a píše: „Jak ale může zahradník zalévat a pěstovat květinu, jestliže on sám je v ráji, zatímco květina je v poušti, kde z ní zlí lidé otrhávají listy a květy.“ Malá Sidonie vyrůstala sama s matkou na zámku, doplňovala si své vzdělání, neboť společenské postavení neumožňovalo navštěvovat veřejné školy.
Rok 1898 přinesl rodině významnou a radostnou událost. Amélie Nádherná i její děti byly na základě její žádosti povýšeny do stavu svobodných pánů a dekretem jim osobně předal sám císař František Josef I. Poté, co Jan složil maturitu, rozhodl se, že bude studovat filozofii a dějiny umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. A právě on zprostředkovává Sidonii skutečný kontakt se vzděláním. Vozil jí knihy, diskutoval o literatuře, filozofii a umění. Jan vyžívá svobodu, kterou mu poskytuje Praha, chce vše prožít, pochopit a vychutnat si radosti
Stál se však i oblíbeným hostem pražských nevěstinců, kde se nakazil pohlavní chorobou, která se mu stala osudnou. Bratr Karel pokračoval ve studiu práv.
Na jaře roku 1906 odjela Sidonie s matkou na několikatýdenní návštěvu Paříže. Osobně se setkaly se slavným sochařem Rodinem v jeho ateliéru a další podnikly podobnou cestu do Berlína, Belgie a Nizozemí. Cestování se stalo velkým koníčkem Sidonie. V této době se zhoršuje zdravotní stav matky a v červenci roku 1910 umírá ve vídeňském sanatoriu. Janovské panství odkoupil ještě za jejího života syn Jan. Správy panství se Jan ujímá s velkou odpovědností. Rozšířil pozemkový majetek a bratr Karel opustil místo u pražského soudu a rozhodl se pomáhat ve vedení hospodářství. Nakupovali obrazy, nábytek a spolupracovali s malířem Maxem Švabinským a Viktorem Strettim. Pro Sidonii nastává doba plná nejistot. Bylo jí 25 let. Nejvyšší čas na vdávky. Kvůli svobodě se nechtěla vzdát lásky, avšak ani svobody kvůli lásce.
V roce 1910 navštěvuje zámek básník Rainer Maria Rilke, kterého Sidonie poznala již o několik let dříve při setkání se sochařem Rodinem ve Francii, neboť Rilke u něj pracoval jako sekretář. Mezi Sidonií a Rilkem vzniklo celoživotní přátelství a čilé vedli vzájemnou korespondenci. O Sidonii se zajímal další umělec, malíř Max Švabinský. V roce 1910 vyznal Sidonii lásku, neboť jeho manželství bylo v krizi a on hledal novou múzu. Zároveň umělec pracoval na jejím portrétu. Obraz, který se oficiálně jmenuje „Portrét baronesy S. N.“ představuje Sidonii jako sebevědomou mladou ženu sedící na zeleně potažené pohovce před černým pozadím. Vidíme v lásku i v mazu se snaží uniknout cestováním, láska se však zapudit nedá. Sidonie píše: „V poslední době necítím, stále se zaměstnávám pouze Švabinským.“ V roce 1912 vztah opadá, Švabinský nachází novou inspiraci své tvorby, švagrovou Annu Vejrychovou, a pozvánky do Janovic odmítá. Při pobytu v Paříži zasílá Sidonii krutá zpráva: milovaný bratr Jan spáchal v Mnichově sebevraždu, patrně pod tíhou zhoršujícího se zdravotního stavu kvůli pohlavní chorobě – syfilis. S jeho smrtí se Sidonie nikdy nesmířila.
V září 1913 se poprvé setkává s básníkem Karlem Krausem, oba věděli, že byli pro sebe stvořeni, a tuto bytostnou důvěru ve svůj vztah i přes různé peripetie neztratili. Jejich vztah však procházel řadou zklamání, konfliktů a trápení. Roku 1915 se Sidonie rozhodla pro sňatek se svým dávným ctitelem Carlem Güldenärim. Je to dvojí útěk, chce se zbavit poručníkování a zároveň dostát společenským konvencím a provdat se. Sňatek se měl konat v květnu 1915. Kraus se cítí zoufalý a přijíždí do Janovic. Usmiřuje se se Sidonií i s jejím bratrem Karlem. Sňatek byl zrušen. Sidonie obnovuje vztah s Krausem a ten, přes některé nezdary, trval až do Krausovy smrti roku 1936. Pod vlivem zámecké paní Karel Kraus věnoval jí a zámeckému parku přes padesát básní. Sidonie si uvědomovala společenské konvence i proto v dubnu 1920 uzavře tajný sňatek s hrabětem Maxem Thunnem. Manželství však vydrželo jen půl roku, poté Sidonie opustila manžela. K rozvodu došlo až roku 1933 a Maxa o dva roky později umírá v ústavu pro choromyslné.
Vznik samostatného československého státu přináší i změny na janovické panství, které pozemkovými reformami přichází o část půdy. Bratr Karel začal studovat agronomii, aby dokázal lépe hospodařit. Oba se věnovali zkrášlení zámeckého parku. „Naše úsilí proměnit ten původně tak šťastně pojatý park, z něhož se mezitím stala neuspořádaná lesní houština, v ušlechtilou krajinu, nalezlo v Camille Schneiderovi osvědčeného rádce a horlivého pomocníka.“, píše Sidonie. Po smrti Karla roku 1931 se stala sama majitelkou zámku i panství. A finanční situace nebyla jednoduchá. Aby udržela zámek v provozu, musela prodat některá umělecká díla i rodinné šperky.
Po německé okupaci se okolí zámku mělo stát výcvikovým prostorem jednotek SS. Sidonie se snažila tento záměr zvrátit poukazováním na památkovou hodnotu, nicméně neuspěla a odstěhovala se do pronajaté místnosti na statku ve Voračicích. Po osvobození byl zámek i park drancován místním obyvatelstvem, po únoru 1948 darovala Sidonie Nádherná své sbírky muzeu v Pacově a za pomoci přítele Maxe Lobkowicz odletěla do Londýna. Krátce nato umírá v září roku 1950 na rakovinu plic. Její ostatky byly teprve v roce 1999 přeneseny na rodinný hřbitov v zámeckém parku ve Vrchotových Janovicích, kde byli pohřbeni i její rodiče a oba bratři. Tak pohnutím se stal život Sidonie Nádherné, múzy umělců.
