text: Aleš Meduna
Zima sice ještě nekončí, většina památkových objektů zůstává uzavřena do konce března, ale v případě pěkného, byť mrazivého, počasí si můžeme čekání na jaro zpříjemnit návštěvou některé hradní zříceniny. Jednou z nich mohou být dva velmi zajímavé skalní hrady Valečov a Drábské světničky.
Zřícenina hradu Valečov se nachází severovýchodně nad obcí Boseň, asi 4 km jihovýchodně od Mnichova Hradiště. Hrad představuje náš největší skalní hrad. Po historické stránce se jednalo o sídlo bohatého rytířského rodu, posléze význačnou husitskou pevnost a postupně pak upadající sídlo až do počátku novověku. Ale historii hradu si projdeme postupně.
Vznik hradu lze hledat na počátku 14. století. Nejstarší písemný doklad o hradu pochází z roku 1323 v predikátech Bartoše staršího a Bartoše mladšího. Od roku 1411 se jako držitelé hradu uvádějí Bartoš a Bernard z Valečova. Stali se předními stoupenci husitství a Jan Žižka je řadil ke svým přátelům. Po Žižkově smrti se Valečov stal přední baštou sirotků. Roku 1439 se hradu zmocnil Jindřich z Vartenberka a hrad vypálil. Majitelé hradu se v dalším období často střídali, pro účast na protihabsburském povstání bylo valečovské panství na počátku třicetileté války konfiskováno a získal jej Albrecht z Valdštejna. Hrad sloužil pouze jako úřednické sídlo a během druhé poloviny 17. století byl definitivně opuštěn a zchátral. Poslední obyvatelé skalních bytů se museli vystěhovat na základě nařízení hejtmanství v Mnichově Hradišti roku 1892.
Valečov představuje nejrozsáhlejší a nejkomplexnější skalní hrad v Čechách. Pro stavbu hradu byla využita příhodná přírodní konfigurace skalních útvarů. Kromě jádra a dvou předhradí k němu ještě náležela zvláštní, rozsáhlá opevněná část s množstvím obytných objektů vytesaných v měkké skále. Základem jádra se stala tři žebra tvořená pískovcovými bloky, přičemž střední z nich neslo paláce. Ve většině bloků byly vysekány různé světničky a dráže pro dřevěné konstrukce. I palácové bloky ve spodních úrovních obsahovaly početné prostory a procházel jimi chodbovitý přístup na horní plochu, který je typický pro skalní hrady na pískovci. Bloky středního žebra korunovaly dva paláce. Přední, zvaný starý, částečně využíval skalní podloží, nový palác byl zřejmě od počátku stavbou zděnou. Mezi objekty vysekanými do skalního jádra nalezneme i charakteristickou lahvovitou zásobárnu, nejspíše na obílí. Na východní straně z vnějšího bloku je nad nedokončeným příkopem ze skály vymodelován útvar připomínající velkou baštu či barbakán.
Také Valečov je opředen několika pověstmi. Známá je pověst o zlé paní. V době slávy hradu se na něm vystřídalo mnoho panstva. Byli to páni dobří a spravedliví, ale i krutí ke svým poddaným. V době, kdy k panství valečovskému patřil také hrad Chotuc u Křinče, vládla jedna zlá paní. Doby byly nejisté, lapkové sužovali okolí a co chvíli jim padl za kořist nějaký hrad z okolí. Hradní paní si tehdy umínila, že na chotuckém hrádku vybuduje tajnou chodbu, která ji bude sloužit jako úkryt pro rodinné poklady. Vybraným nevolníkům přislíbila bohatou odměnu, ale zavázala je slibem mlčenlivosti, že nevyzradí nikdy a nikomu, kudy tajná chodba vede. Práce byla namáhavá a trvala měsíce. Po dokončení prací si hradní paní chodbu prohlédla a mohla být spokojena. Poklady ukryla, ústí chodby nechala zazdít. Duši paní však sužovala obava, aby některý z nevolníků přece jen slib mlčenlivosti neporušil.
Bohatství plodí zlo a zlé myšlenky ovládly i duši hradní paní. V den, kdy robotníci měli obdržet slíbenou odměnu za vykonanou práci, sezvala všechny na velkou hostinu, jídla a dobrého vína bylo dosti. Na konci hostiny, kdy měla robotníky vyplatit, provedla hrůzný skutek. Zatloukla dveře a ve všech rozích dřevěnou stavbu podpálila. Než se robotníci vzpamatovali, čeledník byl v jednom plameni a všichni uhořeli. Tím si paní zajistila jejich věčnou mlčenlivost. Dobře se jí však nevedlo, trápily ji výčitky svědomí, ale svůj skutek již odčinit nemohla. Pomátla se na rozumu a po její smrti v místech, kde žila, začalo strašit. Poklad hradní paní již nikdy nikdo neobjevil. (z knihy Písně a básně z Českého ráje, vytiskl Presstar, Turnov, 2005)
Po prohlídce zříceniny hradu Valečov můžete navštívit další zříceninu skalního hradu, známé Drábské světničky, které se nachází 4,5 km východně od Mnichova Hradiště. Podle pověsti dostaly Drábské světničky jméno po posledním obru, který tam žil se svou ženou a jmenoval se Dráb. Manželka mu hospodařila, ale její muž se toulal po světě. Lidem neublížil, ale měl spadeno na dobytek a často celé stádo zmizelo, jako by se po něm slehla zem. I pytle obilí a mouky odnášel, zkrátka co mu bylo vhod. V okolí však neloupil a cestu domů bral oklikami, aby nikdo nezjistil, kde bydlí. Jednou se také žena vydala dolů pod les a přinesla něco živého v klíně. Byl to sedlák s dvěma dobytčaty zapřaženými k radlici. Obr však nedovolil, aby si je nechala. I vydali se zpět na pole a vyděšeného rolníka postavili s potahem do brázdy, jíž předtím vyoral. Po nějaké době Dráb ovdověl, zastesklo se mu a vydal se hledat nějakou hospodyni. Nedaleko Vranového uviděl děvečku, která se mu líbila. Lapil ji do hrsti, děvče plakalo, naříkalo, ale nic naplat, musela s obrem do skal. Obr děvčeti slíbil, že ji neublíží, ale musí mu vést domácnost. Co platno, děvče vařilo ve velkých kotlích, uspávala svého pána, ale se svým osudem se nechtěla smířit. Jednoho dne ho poprosila, aby ji Dráb pustil domů pod slibem, že se vrátí. To bylo divení na Vranově, kde dívku již dávno oplakali. Všichni žasli, když děvče vypravovalo, jak slouží obrovi. „Aspoň víme, kde zůstává škůdce“, říkali vesničané a poradili dívce, aby vzala s sebou pytlík hrachu, který bude házet, sousedé se vydají po cestě a obra svážou a potrestají. Nestalo se tak, ptáci hrách sezobali. Když podruhé dívka prosila obra o propuštění, obr se dlouho nerozmýšlel. Doma dali dívce klubko příze, aby je cestou odvíjela. I vzali druhého dne velký žebřiňák a přišli právě ve chvíli, kdy obr usnul tvrdým spánkem. Byl to kus práce obra svázat a naložit. Dráb snad uznal, že se lidí natrápil dost a chtěl je obdarovat. Až bude slunce vstávat na den sv. Jana, pozorujte, pravil, na kterou borovici nejdříve zasvítí, tak pod ní leží obrův poklad. Obra lidé odvezli kamsi daleko, aby se již nikdy nemohl vrátit. Tam dožil poslední své dny. Poklad však nikdo nenašel, ale mládenci poslechli rady starých lidí, aby v pašijovém týdnu skákali z obrova lože. Kdo poslechl, toho nohy nikdy nebolely. Snad zůstalo zachováno něco z obrovy síly v místech, kde žil. Proto ve skalách žili prý fekti, tedy muži nepříliš velcí, ale obdaření nevšední silou a schopnostmi. (Z knihy Písně a básně z Českého ráje, vytiskl Presstar, Turnov, 2005).
Osídlení náhorní plošiny lze sledovat již od pravěku. Kolem poloviny 13. století zde vznikl na jeho okraji středověký hrad. Jeho zakladatelem byl snad nějaký člen šlechtického rodu Markvarticů, či některý z českých panovníků. Přibližně kolem roku 1300 byl hrad přechodně opuštěn, nejpozději v době husitské posléze obnoven, zánik hradu je spojován s pohusitským obdobím. Pozoruhodný stavební komplex byl vybudován na sedmi pískovcových blocích. Do skály bylo vyhloubeno 30 prostor, tvořících 18 uzavřených světniček s vlastním vstupem. Na skalách nacházíme větší množství kapes a základových žlabů, určujících přibližnou podobu roubených a hrázděných nástaveb. Dominantou celé dispozice byla mohutná roubená věž, chránící vstup do hradu po visutém, či padacím mostě. Nejznámějším prostorem je původní hradní kaple, pocházející snad ze 13. století, podle historika Durdíka však vznikla až v 15. století. V pískovci byly vytesány lavice a ze skály upravena oltářní deska, oltář je orientován severovýchodním směrem. Pozdně středověké a novověké využívání tesaných prostor dokládají skalní rytiny. Některé nápisy z 16. a 17. století spolu s výpovědí písemných pramenů připouštějí schůzky členů jednoty bratrské. Vzácné jsou hebrejské rytiny. Archeologicky jsou Drábské světničky známé už z konce 19. století. Model podoby hradu můžete zhlédnout v Muzeu města v Mnichově Hradišti. Muzeum je sice přístupné od dubna do října, ale po předchozí domluvě lze muzeum navštívit i mimo uvedené měsíce.
