text: Pavel Troják
Kočka je mistrem v zachování klidu a rovnováhy, bez ohledu na okolní situaci. Místo toho, aby projevovala nervozitu, raději si lehne na gauč a spokojeně přede, nebo si užívá teplých paprsků slunce. Australská spisovatelka Carla Francis byla inspirována tímto kočičím přístupem k životu a vytvořila na něm knihu s názvem The Zen of Cat: An A-Z of Japanese feline philosophy. Díky podtitulu své literární práce – japonská kočičí filozofie od A do Z – nám naznačuje, že spojila duševní svět těchto zvířat s japonským filozofickým učením.
Oba světy jsou si ve skutečnosti bližší, než by si mnoho lidí mohlo uvědomit, ať už na první pohled nebo i po delším zkoumání. Co se týče Carlina osobního života, je to nejen autorka, ale také cestovatelka. Vlastní tříletého kocoura jménem Ry, který je stříbrná egyptská mau, a čtyřletou kočku, kterou našla a adoptovala, jménem Backer. Do její kočičí „rodiny“ patřil také Gershwin, kocour, kterého si pořídila během svého pobytu v Japonsku a který s ní následně odcestoval zpět do Austrálie. Gershwin už však odešel do kočičího ráje.
Carla začíná tím, že „nejvýznamnější lekci, kterou jí kočky daly o existenci, je její efemérnost. Kočky nemají tak dlouhou životní dráhu jako lidé, a když zestárnou a onemocní, je náročné se s nimi rozloučit.“ Carla také zdůrazňuje, jak kočky obohatily její pojetí přátelství. Když se v roce 2005 přestěhovala do Japonska, aby zde učila angličtinu, byly to právě kočky, které z jejího nového bydliště udělaly domov. Díky nim se mohla rychleji a lépe aklimatizovat, upřesňuje autorka.
Co tvoří podstatu kočičího zenu, o němž Carla píše ve své knize? Pro ni je klíčové bezpečné a tiché prostředí spolu s minimem nepotřebných podnětů. Podle Carly je esenciální, aby kočky měly, a vlastně i lidé, prostor, kam se mohou uchýlit pro chvíle klidu a odpočinku. Kočky excelují v umění nerušeného odpočinku a vyžadují období klidu bez vnější stimulace. Ačkoli toto platí i pro lidi, najít takové momenty se stává stále komplikovanějším.
A proč to je stále náročnější? V dnešním hektickém světě jsme neustále zaneprázdněni snahou o multitasking, sledováním sociálních médií a komunikací přes internet. Carla ve své knize nabízí alternativní perspektivu, kde spojuje kočičí psychologii s japonskou filozofií. Zaměřuje se na to, jak Japonci chápou život, a toto pojetí propojuje s existencí našich kočičích společníků. Mimo jiné se věnuje konceptu zvanému bimbōshō, který by mohl zaujmout ty, kteří mají k životu negativní postoj. Na rozdíl od lidí kočky zpravidla vidí sklenici jako poloplnou, nikoli poloprázdnou. Carla podotýká, že lidé se často nesoustředí na ocenění toho, co mají, ale naopak vnímají to, co jim v životě chybí. To může vést k pocitu, že nám v životě něco neustále schází, konstatuje autorka.
Pro Carlu Francisovou je její kocour Backer vzorem optimismu. Vidí věci ze svého života převážně z pozitivního úhlu, jakoby vždy měl před očima poloplnou, nikoliv poloprázdnou sklenici. Ve své knize se Carla poté ponoří do tématu chōwa, což je japonský pojem obvykle překládaný jako harmonie. Ovšem chōwa zahrnuje mnohem víc – jedná se o vyhledávání rovnováhy v permanentně se měnícím světě, který nás obklopuje. Kočky jsou například notoricky známé tím, že když spadnou, skončí vždy na vlastních tlapách. Carla zvažuje, jak kočky dokáží udržet tuto neuvěřitelnou rovnováhu.
Podle Carly je důležitá role zvyků a rutin, jako jsou pravidelná strava, hra, cvičení a odpočinek, které kočkám dodávají jistotu. Upozorňuje, že i lidé by měli aspirovat k dosažení této rovnováhy v životě. Pokud se cítíte ztraceně, je to zřejmě proto, že jste příliš ponořeni do jedné konkrétní oblasti svého života, ať už se jedná o práci, partnera, nebo cokoliv jiného, vysvětluje. A doplňuje, že schopnost najít správný poměr mezi věcmi, které nám dodávají radost, a těmi, které musíme vykonat pro naše přežití, je klíčovou dovedností pro kvalitní život.
Podle názoru Carly Francisové si můžeme od našich domácích koček vzít příklad, nebo se aspoň pokusit to udělat. Je to totiž otázkou mentálního přístupu. První lekcí od našich koček je žít v okamžiku. Kočky neztrácejí čas litováním minulosti nebo strachem z budoucnosti. Jsou naprosto pohlceny přítomným momentem a žijí ho naplno. My lidé se naopak často zaměřujeme na minulé události nebo budoucí ambice.
Druhou věcí, kterou nám kočky ukazují, je schopnost najít radost v jednoduchých a zdánlivě obyčejných věcech, například v pronásledování provázku či v teplu slunečních paprsků. Carla poukazuje na to, že často přehlížíme malé každodenní radosti, které by nás mohly těšit.
Třetí lekce od koček se týká jejich nezávislosti na materiálním světě. Kočky nepotřebují nákladné misky na jídlo nebo sofistikované hračky, aby byly šťastné. Podle Carly jsou nejradostnější, když mohou hrát s provázkem nebo si hrát v kartonové krabici. A to nám může být inspirací k jednoduššímu, ale šťastnějšímu a vyrovnanějšímu životu.
Možná si řeknete: „Dobře, ale kočky nemusí platit účty.“ I když to může být pravda, i kočky musí najít svůj prostor v tomto komplikovaném světě. Jsou závislé na lidech, ale zároveň si zachovávají svou autonomii a stálost bez ohledu na okolní okolnosti. Eckhart Tolle jednou prohlásil: „Ve svém životě jsem se setkal se třemi zenovými mistry, a všichni to byly kočky.“ Zřejmě v tom něco bude, nemyslíte?
