napsala: Pavlína Kravcivová
Sestřičko, můžu vám vyprávět příběh? Tak si pojďte tady vedle mě posadit, prosím. Celé se to odehrálo před více než 60ti lety. Tehdy život plynul úplně jinak než teď. Nejdůležitější nebylo vydělat co nejvíc peněz nebo založit co nejvíc firem. Rodina, to bylo to nejpodstatnější.
Na jedné vesnici v severních Čechách žila jedna dívka. V té době ji mohlo být tak 16, možná 17 let. Byla velmi chytrá a zvídavá, skoro všechen svůj volný čas trávila u knížek. Její matka na ni byla pyšná a pevně věřila, že se po maturitě bude hlásit třeba na medicínu nebo na práva. Dívka byla jedináček, takže, jak se asi dá očekávat, byla velmi opečovávaná. Matka o ni měla prakticky neustále strach a nejraději by všude chodila s ní. Možná proto ta dívka tak moc četla – aby se dostala do příběhů plných napětí, vzrušení a dobrodružství. Otec byl lékařem a taktéž doufal, že dcera půjde v jeho šlépějích a jednou převezme jeho praxi.
To by ale nesmělo nastat to léto. Dívka se s přáteli ze školy vydala na vesnickou slavnost do vedlejší vísky. Až se sama podivila, že jí tam matka pustila. Nejspíš to bylo tím, že měla v tu dobu hodně práce. Všude byly kolotoče, stánky s občerstvením a spousta smějících se lidí. Dívka byla šťastná, zažít tohle a bez rodičů, tak to bylo opravdu něco. A pak se stala taková věc, která nadosmrti ovlivnila její život. Přistoupil k ní chlapec, v modré košili a hnědých kalhotách, držíce v ruce papírovou červenou růži. „Ta je pro tebe,“ usmál se na ni. A dívka oněměla – neřekla mu ani děkuji. Celé léto strávili spolu, tolik chvílí plné něžné, takřka ještě dětské, lásky, smíchu, letmých doteků.
Jenže, jak byste asi očekávala, sestřičko, její rodiče z chlapce nebyli vůbec nadšeni. Nepocházel z až tak prestižní rodiny – popravdě jeho otec byl „pouhý“ dřevorubec a měli strach, aby si jejich dcera nezkazila život. To léto bylo proto plné i věčných hádek s nimi. Chtěli, aby se učila, aby se připravovala na dráhu lékařky, aby trávila čas smysluplně. Dívka mezitím po nocích tajně odcházela oknem za chlapcem, jen aby s ním mohla strávit pár chvilek.
I přes nesváry s rodiči, mladá láska nadějně kvetla. Dívka odmaturovala, s vyznamenáním a chystala se na studium medicíny. Chlapec byl rozhodnut, že se odstěhuje s ní a bude pracovat tam, kde bude ona studovat. Však, přišla radostná novinka, alespoň pro ně dva – dívka byla v očekávání. Rodiče byli zásadně proti, proti svatbě a dokonce chtěli, aby dítě dala pryč po narození. Dívka se rozhodla pro rodinu. Narodil se syn, Jaroslav, o dva roky později dcera, Kateřina, a o další čtyři roky později přišla Natálka. Dívka medicínu nikdy nevystudovala. Místo toho prožila krásný život, plný radosti ale i trápení po boku toho chlapce, který jí na slavnostech vystřelil růži z papíru.
Ano, sestřičko, ta dívka jsem byla já a chlapec byl můj muž. Ani nevíte, jak moc mi chybí. A jak moc jsem vděčná za to, že onehdy sebral odvahu, oslovil mě a tu růži mi dal.
