text: Karel Harazím
„Láska k bližnímu, přátelskost, bratrský soucit je trpícímu často potřebnější než všechny léky.“ — napsal ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij. To, co jsme jako lidé schopni udělat pro druhé, když se trápí, dokážeme docela dobře, s trochou tréninku, věnovat i sami sobě.
Jenže jak se to dělá? A proč nás to naši rodiče nenaučili?
Přestože soucit se sebou rozvíjí a praktikují meditující již 2 500 let, nám jako západní civilizaci byl tento původně buddhistický přístup poněkud neznámý. Teprve v roce 2003 ho popsala americká psycholožka Dr. Kristin Neff, která jako první začala zpracovávat výzkumné práce na toto téma. Od té doby zprostředkovává získané znalosti lidem po celém světě. Stejně tak se její prací inspirují odborníci z oblasti pomáhajících profesí.
Dr. Neff rozdělila soucit se sebou do tří dílčích složek: všímavost, lidská sounáležitost a laskavost k sobě. Pojďme si jednotlivé složky vysvětlit, abychom dokázali skutečně pochopit, jak můžeme soucit k sobě praktikovat v naší meditační, ale i každodenní praxi.
Všímavost nebo-li mindfulness je dnes již velmi rozšířená cesta k lepšímu zvládání stresu a zlepšení duševního zdraví. Všímavost má své kořeny v buddhismu, ale nejedná se již o náboženskou nauku. Všímaví jsme tehdy, pokud dokážeme vnímat, co se v nás odehrává v přítomném okamžiku, tedy co slyšíme, vidíme, cítíme. Kromě naladění se na naše smysly jsme schopni zachytit, jaké myšlenky nás napadají, jaké emoce cítíme v našem těle a kde přesně se daná emoce projevuje nejvíce. Sledujeme všechny tyto děje se zájmem a otevřeností, a to i ty negativní pocity a myšlenky, bez snahy se jim vyhnout nebo je změnit. Je vědecky dokázáno, že pravidelné vracení se do přítomného okamžiku způsobí rozvoj některých center v mozku, která souvisí s regulací emocí, empatií, motivací, sebeuvědoměním a pamětí. Všímavost sama o sobě má celou řadu benefitů nejen pro nás, ale i pro naše vztahy. Díky ní totiž nereagujeme tak automaticky, získáváme větší odstup od svých myšlenek a svobodu, jak budeme reagovat. Mezi podnětem (například stresující situací) a naší reakcí se tvoří jakýsi prostor, díky němuž jsme schopni reagovat smysluplněji. Lépe tak zvládáme konflikty, jsme méně kritičtí a útoční, dokážeme říci NE a udržet své hranice a jsme přátelštější. Cvičení všímavosti je pro její účinky třeba se věnovat pravidelně, nejlépe každý den zhruba 30 minut.
V konceptu soucitu se sebou je důležité si všimnout, že se nacházíme v nějaké náročné situaci. Že cítíme bolavé nebo nepříjemné emoce, naše myšlenky jsou negativní nebo úzkostné či sebekritické. To, že uznáme, že se jedná o něco těžkého, nám pomůže se posunout blíže k soucitnému zacházení se sebou samým. Není možné současně potlačovat naši bolest a cítit soucit.
Lidská existence se bezpochyby neobejde bez utrpení. Sociální sítě, které nás svádí k myšlence, že jsme jediní trpící na této planetě a jsme v naší nedokonalosti zcela sami, vytváří falešný obraz reality. Kolik lidí na Instagramu se vyfotí, když se cítí smutní, mají slzy v očích nebo jsou naštvaní? Kolik z nás dokáže v digitálním světě ukázat své pravé já a být autentičtí? Bohužel se často cítíme ve svých trápeních sami. Každý člověk má problémy, trápí se a dělá chyby. Právě toto uvědomění je druhý krok k pochopení soucitu se sebou. Zkusme si tedy v náročných obdobích připomínat následující: „Nejsem sám, kdo se trápí, ostatní lidé si také procházejí těžkými okamžiky, možná ne zcela totožnými s těmi, které zažívám já, ale být člověkem znamená být zranitelný a nedokonalý.“ Pokud jsme k sobě soucitní, brzy poznáme, že utrpení je něco, co nás jako lidi spojuje, nikoli odlišuje.
Posledním klíčovým komponentem je laskavost k sobě. Jak si projevovat laskavost? Můžeme začít tak, že si představíme, že náš blízký přítel má nějaký problém. Jak bychom se k němu chovali? Většina z nás by ho asi povzbudila, dodala mu odvahu. Jak vám zní následující – Co kdybychom dokázali být k sobě vřelí a trpěliví, a to obzvlášť v náročných časech? Nebylo by nám lépe? Při představě sebeobviňování pro svou nedostatečnost vnímám zcela jiný pocit. Bezpodmínečné přijetí sebe sama je mnohem příjemnější. Dobrá zpráva je, že si ho každý z nás může dopřát. Díky tomu se budeme cítit v bezpečí, jednoduše proto, že tu jsme pro sebe. Mít takový vztah k sobě vyžaduje trochu praxe, zastavení se a navnímání sebe sama a rozhodně to není něco, co by se, alespoň na začátku, dělo automaticky a nevyžadovalo další opakování. Proto si za chvíli vyzkoušíme, jak soucit se sebou trénovat. Dovolte mi nyní ještě zmínit důležitou součást soucitu se sebou. Dr. Neff totiž pojmenovala něco, co bychom mohli přeložit jako nelítostný soucit se sebou, který skvěle vyvažuje jemnou stránku soucitu. Jedná se o naši vnitřní sílu, kterou bráníme sebe sama. Některým lidem v určitých momentech nestačí „běžný“ jemný soucit se sebou a potřebují reagovat na utrpení nějakou akcí, postavit se za sebe, naplnit své potřeby a motivovat sám sebe ke změně, jak vnitřní, tak ve světě okolo nás. Oba typy soucitu by měly být v rovnováze pro zachování našeho zdraví a celistvosti. Každý z nás je má v sobě a je jen na nás, který z nich v daný okamžik utrpení použijeme. Jemný soucit léčí naše rány a dovoluje nám přijmout se právě tak, jak jsme. Nelítostný soucit nám naopak dovoluje říci NE, když někdo překračuje naše hranice. Vyjádřit a upřednostnit také své potřeby, které častokrát upozaďujeme ve vztazích s druhými. Nerovnováha obou typů soucitu může vypadat jako pohodlnost a jistý nedostatek náhledu na sebe sama, pokud jsme příliš často nakloněni jemnému soucitu. Naopak pokud jsme v nelítostné energii příliš, přeleje se do nepřátelskosti. Výchova a společnost často nedovolují chlapcům být citliví a jemní a dívkám zase vštěpuje, že by takové být měly. Lidé v dospělém věku potom mohou bojovat s nerovnováhou v sobě, potlačenou energií, která jim nebyla dovolena projevit. Tomuto tématu se Dr. Neff věnuje ve svých knihách.
Pojďme si tedy ukázat konkrétní cvičení, která podpoří soucit k sobě. Jedním z nich je, když je nám těžko, položit si levou dlaň na srdce a přes ní pravou dlaň. Tak podpoříme jemnou část soucitu k sobě. U toho si říkáme podpůrné věty. Mělo by jít o věty, které bychom potřebovali slyšet od někoho blízkého přesně v daný okamžik. Například: Je mi moc líto, čím si teď procházíš. Musí to být pro tebe velmi těžké. Jsem tu pro tebe. Zkuste si s konkrétními větičkami hrát a hledat tu, která s vámi rezonuje nejlépe a u které cítíte, že ve vás něco „dělá“. Další gesto, které si můžeme darovat, je vzít si obličej jakoby do dlaní, které si položíme na naše tváře. Tím rovněž docílíme zklidnění na fyzické úrovni. V případě potřeby posílení sebe sama, můžeme levou ruku uzavřít v pěst, položit si ji na oblast srdce a přes ni položit pravou dlaň, která tu levou jakoby obejme. Další cvičení najdete v knize Sebesoucit – Přestaňte se obviňovat a buďte k sobě laskavější od Dr. Kristin Neff. Věřím, že i vám sebesoucit přinese úlevu v těžkých situacích a bude pro vás vodítkem k dalšímu osobnímu rozvoji, tak aby byl váš život plný radosti, naplnění a vnitřní spokojenosti.
