V podvečer 29. března 1899 šla devatenáctiletá švadlena Anežka Hrůzová podél lesa Březina z Polné do Malé Věžnice (Věžničky) domů. Nedošla. Pachatel byl obviněn a pykal. Byl to ale opravdu on?
Možná se Anežka těšila, jak si dá doma něco teplého k jídlu, možná přemýšlela o hádkách, které poslední dobou vedla s bratrem a matkou. Můžeme jen hádat, jestli si vzpomněla na tajemného muže s nepříjemným pohledem, kterého u lesa viděla několik dní předtím. Možná se ohlédla a přidala do kroku. To vše se ale nikdy nedozvíme. V tyto chvíle už ji totiž sledoval vrah, který na ni, nebo možná na jakoukoliv jinou dívku, čekal na okraji lesa. Nechal ji přejít a poté se vyřítil ze svého úkrytu na kraji lesa.
Brutální čin
Udeřil ji zezadu osmkrát do hlavy kamenem a odtáhl asi dva metry za polní příkop do lesa, kde ji začal svlékat. Spodničku a sukni stáhl bez obtíží, s horními díly to šlo hůře. Předsmrtné křeče silně krvácející Anežky pachatel mylně pokládal za nový odpor, a proto ji začal škrtit předem připraveným provazem. V tento moment ale Anežka umírala nebo již byla mrtvá. Aby svůj čin dokonal, prořízl ještě oběti nožem hrdlo takovou silou, že přetnul i provaz, který měla dívka pevně utažený kolem krku. Předtím než utekl, stočil dva Anežčiny šátky a položil je pod smrček zhruba šest metrů na východ od mrtvého těla. Sukně uložil pod stromem 25 metrů na sever od mrtvoly. Na fetišistické sklony pachatele můžeme usuzovat z toho, že si ponechal dolní část košile, ze které pouze utrhl obrubu, kterou zabalil do Anežčiny zástěry a schoval do mechu asi 30 metrů západně od těla. Poté utekl.
Dne 1. dubna 1899 její tělo našla v lese Březina u města Polné skupina školních dětí pod vedením četnického strážmistra Klenovce, která společně s dalšími lidmi z okolí hledala ztracenou dívku.
Při pitvě nebyly nalezeny známky znásilnění, je tedy pravděpodobné, že vrahovi k uspokojení stačila vražda samotná. Shodou několika nešťastných náhod byl z vraždy obviněn místní mladík Leopold Hilsner (10.8.1876-8.1.1928). Ony náhody byly dvě. Zaprvé, tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu a Velikonoce toho roku připadaly na židovský svátek Pesach. Zadruhé, smrt nastala úplným vykrvácením, ovšem množství krve nalezené na místě činu neodpovídalo tomu, kolik jí musela Anežka ztratit. Tyto dva stěžejní body stačily obžalobě vedené JUDr. Karlem Baxou (později pražským primátorem) k tomu, aby byl Hilsner u kutnohorského soudu odsouzen za spoluúčast na rituální vraždě k trestu smrti. Nikoho nezajímaly rozpory ve výpovědích svědků, na které opakovaně ukazoval Hilsnerův obhájce JUDr. Zdenko Auředníček, nikoho nezajímala nesmyslnost argumentace o rituální vraždě, která měla dle obžaloby sloužit k získání panenské krve do židovských macesů, pražených moučných placek tradičně připravovaných při svátku Pesach. Výklad důkazů a záměrná ignorace některých výpovědí je naprosto zarážející.
Masaryk vyšetřování nevěřil
Například Johanu Vomelovou z Polné vyděsil v den vraždy v šest hodin večer, tedy pravděpodobně několik málo minut po vraždě či před ní, u lesa Březina blízko místa činu neznámý muž v šedých šatech a holí v ruce. Stejná hůl se později našla u těla mrtvé Anežky. Ovšem Vomelová několikrát popřela, že by byl tento neznámý muž Leopold Hilsner, který ani navíc šedý oblek nevlastnil. Klíčovou výpovědí byla pak ta, kterou až několik měsíců po vraždě učinil devětačtyřicetiletý Petr Pešák, který prý viděl, jak jde Hilsner se dvěma dalšími Židy, které vcelku podrobně popsal, k místu činu. Toto svědectví by mohlo mít nějakou váhu, pokud by ale Pešák nesledoval ony tři osoby ze vzdálenosti skoro sedmi set metrů. Na takovouto vzdálenost je nejen nemožné rozpoznat konkrétní osobu, ale také určit, jestli byl její oblek zánovní či obnošený, jak to učinil Pešák. Samotné výpovědi svědků byly naprosto nevěrohodné, svědci je měnili dle potřeby, náhle se rozpomínali na nové detaily a popírali ty staré apod. Jednou z mála osob, které se Hilsnera zastaly a rituální vraždu prohlásily za pověru, byl profesor Tomáš Masaryk, díky jehož intervencím a na základě nových znaleckých posudků byl rozsudek v roce 1900 zrušen a byl nařízen nový soudní proces.
Masarykovo figurování v celé kauze je obdivuhodné s ohledem na fakt, že doba kolem roku 1900 byla vůči Židům velice nepříznivá. Politická kampaň často sklouzávala k ubohému antisemitismu s jeho nejnižšími předsudky. V této době bylo velice časté ztotožňování Židů s němectvím, což ignorovalo existenci slabého, ale sílícího procesu asimilace Židů s českým národem. Tento postoj zastávala zejména mladočeská strana, která jako asi jediná na tehdejší politické scéně zastávala ryze české zájmy a „bojovala“ proti němectví, za jehož část považovala i židovskou komunitu, která v té době v Českých zemích čítala asi 150.000 obyvatel. Masaryk si za obhajobu Hilsnera (pro proces s Hilsnerem se později vžil název „hilsneriáda“) vysloužil posměch nejen velké části společnosti, ale dokonce i svých studentů.
Hilsner neunikl
Při novém procesu, který se konal v Písku ještě téhož roku, byl Leopold Hilsner obviněn ze spoluúčasti na jiné neobjasněné vraždě, která se stala rovněž u města Polné o necelý rok dříve. A opět na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen k trestu smrti za spoluúčast na této vraždě. Pouze motiv byl změněn z náboženského na sexuální. Císař František Josef I. poté rozsudek zmírnil na trest doživotí. Leopold Hilsner byl však propuštěn „již“ po deseti letech díky milosti posledního císaře Karla I.. Posledních deset let svého života strávil Hilsner ve Vídni, kde také zemřel. Ona druhá vražda, na které měl mít podíl i Leopold Hilsner, se udála necelý rok před vraždou mladé Hrůzové.
Další oběť
17. července 1898 byla zavražděna dcera chalupníka Františka Klímy z Horní Věžnice u Polné Marie Klímová. Její tělo bylo nalezeno až 27.10. 1898 ve stádiu rozkladu, což značně ztížilo vyšetřování zločinu. Marie Klímová v den vraždy odešla na ranní mši do Polné, vzdálené pouhých tři a půl kilometru. Odtud měla jít podle svědků do nedaleké obce Zhoře na pouť a setkat se tam se svým přítelem Čumilem. Naposled měla být viděna při odchodu z Polné kolem desáté hodiny dopolední. Od této chvíle ji již nikdo nespatřil. Její zmizení bylo považováno za útěk z domova a pátrání po čase ustalo.
Podobnost čistě náhodná?
Tělo Marie Klímové bylo nalezeno hajným Chalupou až o tři měsíce později v lese Mršníku. Hlava mrtvoly byla oddělená od trupu, paže byly roztažené. Na konci května 1899 našel rolník poblíž nálezu mrtvoly v mechu nůž a cáry oblečení. Věci patřily Klímové. Zde můžeme nalézt podobnost s vraždou Anežky Hrůzové, jejíž vrah také části oblečení poházel kolem místa činu. Tyto informace mohou vést k závěru, že si vrah vyhlédl pro vraždu Klímové den, kdy bylo v okolí mnoho cizích lidí přijíždějících na pouť, že mu okolí pro jeho vražednou činnost vyhovovalo (pátrání po Klímové zdá se nebylo moc intenzivní a brzy bylo uzavřeno) a že se proto po osmi měsících na místo vrátil. Toto vše nasvědčuje tomu, že se v okolí Polné během roku 1898 a 1899 mohl pohybovat sériový vrah. Když vezmeme v úvahu další podobnou nevyřešenou vraždu, která se stala v roce 1894 v Kolíně, můžeme s touto hypotézou klidně pracovat. Potom ovšem musíme logicky vyškrtnout Leopolda Hilsnera ze seznamu podezřelých. Hilsner byl sice tulák a živil se všelijak, ovšem vrahem podle všeho nebyl.
Další podezřelí
Při pátrání po vrahovi nutně narážíme na několik osob, které nás musí zajímat. První z nich je Hilsnerův známý Vincenc Zelinger, bydlící v době zločinu v městském chudobinci v Polné. Zelinger měl být paradoxně hlavní Hilsnerovo alibi. Hilsner udal, že se v době vraždy Hrůzové procházel právě se Zelingerem. Ten to ovšem při soudním přelíčení popřel, aniž by věrohodně vysvětlil, co sám dělal. Je veliká škoda, že se jeho osobou soud nezabýval více. Zelinger se v den vraždy choval vskutku podivně. Do chudobince se vrátil později, než uvedl a snažil se pohybovat potichu a nenápadně, aby nikoho ze spolunocležníků nevzbudil. Ráno o půl šesté si dokonce vyžádal teplou vodu a v ní si pak přepíral košili, které se brzy poté rychle zbavil. V týdnech po vraždě se pak až obsesivně často ptal, jaký trest čeká vraha Hrůzové. Zelinger nebyl duševně v pořádku a v roce 1908 byl dokonce postaven před soud za vraždu dělníka Štěpána Barincze v Ostravě. Lékaři byl však shledán duševně chorým a byl umístěn v psychiatrické klinice v Praze.
Vraždil řezník?
Další osobou, která mohla být pravým vrahem byl řezník Josef Zatřepálek. Tento notorický násilník prokazatelně v okolí Polné znásilnil či se o znásilnění pokusil na několika dívkách a ženách ve věku šesti až šedesáti let. Zatřepálek se pohyboval v lesích a polích v okolí Polné a náhodně si vybíral své oběti, na které brutálně útočil většinou nožem a některým dokonce způsobil vážná zranění. Rád se prý toulával po lese Březina a z větví si vyráběl hole. Vzpomeňme si na dříve zmíněné svědectví Johany Vomelové, kterou těsně před vraždou vyděsil u lesa Březina neznámý muž s holí. Za své činy si později Zatřepálek odseděl 13 let ve vězení, ale nikdo ho překvapivě nespojoval s vraždou Anežky Hrůzové. Při výslechu napovídal četníkům vzájemně si odporující historky, které měly směřovat k Leopoldu Hilsnerovi. Zatřepálek nebyl nikdy kvůli vraždám Klímové a Hrůzové vyšetřován.
Pochybné alibi
Tajemnou osobou, která není v případě Hilsnera skoro zmiňována, je osmadvacetiletý František Pytlík. Ten bydlel poblíž lesa Březina a na živobytí si vydělával prodejem kočičích kůži. V době vraždy se měl v Březině setkat se svým známým Janem Šťastným. Jediný údaj, který ve výpovědi Pytlíka neseděl, a který byl vyšetřujícími orgány opět odsunut na vedlejší kolej, bylo alibi na dobu mezi pátou a šestou hodinou večerní. Právě v tuto hodinu byla Anežka Hrůzová zavražděna a František Pytlík musel být nutně v těsné blízkosti místa tragédie. Pytlík tvrdil, že se měl v Březině setkat se Šťastným a z domova odešel ve tři čtvrtě na pět. Šťastný však vypověděl, že se s Pytlíkem setkal až v šest hodin. Co tedy dělal Pytlík v onu inkriminovanou dobu mezi pátou a šestou? Jisté je jen to, že Johana Vomelová vypověděla, že Pytlík není tím neznámým, který jí u Březiny vyděsil. Stejně tak ale vypověděla, že oním tajemným nebyl ani Leopold Hilsner. Bylo by zajímavé vědět, jak by se historie případu vyvíjela, kdyby nebyl Hilsner Žid.
Tulák nebo příbuzný?
Dalším, tentokrát bezejmenným podezřelým by mohl být tulák, který se kolem Polné na konci března 1899 pohyboval. Tohoto neznámého vidělo ve dnech předcházejících vraždě několik místních obyvatel, všichni se shodli na tom, že měl nepříjemný uhrančivý pohled a že se choval podezřele. Viděla ho i samotná Anežka několik dní před svou smrtí, své kamarádce se dokonce svěřila s tím, že ho několikrát potkala při cestě domů v lese Březina a že ji onen uhrančivý pohled děsí a má z onoho neznámého opravdový strach. Tento tulák byl někdy ztotožňován s oním tajemným mužem v šedém obleku, ale spojení mezi nimi či jejich totožnost nebyla nikdy dokázána. Kdo další se mohl na strašné vraždě mladé Anežky podílet? Čím déle zůstává tato záhada neobjasněna, tím více různých teorií můžeme nalézt. Vrahem mohl klidně být její bratr či matka Marie, se kterými měla těsně před smrtí spor a kteří měli na těle ve dnech po vraždě podivná zranění. Navíc matka začala zmizelou dceru shánět až třetí den po vraždě, což je také zvláštní. Mohlo se ale také jednat o zcela náhodnou vraždu, kterou provedl někdo, kdo Polnou a jejím okolím pouze procházel.
Dne 11.6. 1922 byla u Filipských Chaloupek u Polné nalezena nahá mrtvola Marie Pytlíkové. Její hrdlo bylo proříznuté, smrt nastala vykrvácením…
