text: Aleš Meduna
Tkalcovské řemeslo patří k nejstarším a nejvýznamnějším tradičním řemeslům u nás. Po staletí provázelo každodenní život obyvatel českých zemí a podílelo se nejen na výrobě nezbytných textilií pro domácnost, ale také na hospodářském rozvoji mnoha regionů.
Nejstarší textilní výroba je doložena archeologickými nálezy již v 7. tisíciletí před naším letopočtem. U nás pak od 4. tisíciletí. Výroba probíhala zpočátku zejména v domácím prostředí z místních a ručně spřádaných materiálů, jakými byly len, konopí, vlna či kopřiva. Později se také začaly využívat dovážené suroviny, zejména bavlna.
Předeni bylo odpradávna činností žen. Způsob předení lnu, vlny i bavlny byl v podstatě totožný. Lněná koudel se upevňovala na stojánek, zatímco vlněná se nechávala v košíku. Z chomáče vytahovala žena jednou rukou nitě, které stáčela prsty druhé ruky. Nit postupně navinovala na vřetena. Během hodiny se dalo upříst až 100 metrů nitě. V průběhu 14. století proniklo nové, dokonalejší spřádací kolo, pocházející z oblasti Číny a Indie. Ve druhé polovině 15. století se ruční předení zrychlilo rozšířením kolovratů. Jejich výhodou bylo, že při práci nit samy navíjely, takže žena nemusela práci přerušovat a nit na vřeteno převíjet v ruce. Později se začal používat kolovrat s nožním pohonem, což uvolnilo obě ruce k vytahování vláken. Práce přadlen a pradláků probíhala podomácku. Nejvíce se jich soustředilo v horských oblastech, kde se pěstoval len. Způsob obživy zde našli tisíce lidí.
Tkadlec je univerzální označení pro řemeslníka, zabývajícího se výrobou látky, tedy tkanina. Výroba příze začínala namočením. Tkalci a tkadleny kladli len do potoka nebo do rybníka. Zatížili materiál kameny a nechali jej ve vodě několik týdnů. Někde dávali len na rosu nebo na déšť, poté se len usušil buď na slunci, či v peci. Lidé na venkově si tkali látky sami, ve městech vznikaly organizované cechy. Nejstarší vznikl pravděpodobně roku 1382 v České Lípě. Nárůst výroby pokračoval, takže v 18. století se výrobou plátna živily desetitisíce tkalců. Na rozdíl od plátenictví však většina tkalců nepracovala na nákladnickém principu, ale za čistou mzdu.
Pláteníci zhotovovali tkaniny ze lnu, konopí, později bavlny. Postupem času specializovali svou výrobu především na plátna – tedy textilie utkané z lněné příze v plátnové podobě. Plátno bylo nejdostupnější tkaninou, kromě oděvních součástí se používalo jako obalový materiál. Pláteníci se ve městech rovněž organizovali do cechů.
Soukeníci vyráběli textilie z živočišných vláken, tedy z vlny. Počátky oboru spadají do 13. století, kdy český král Přemysl Otakar II. přivedl na naše území flanderské soukeníky, aby pozvedl úroveň domácí soukenické produkce. Základní technika výroby sukna byla totožná s výrobou plátna – po střiži se vlna vyčistila, upředla se příze a z ní se utkala látka. Dalším zpracováním se plstila, což ji dávalo vyšší kvalitu. Byla hustší než plátno, lépe hřála, ale zároveň dražší.
Hrubé sukno přebírali valchaři, kteří za působení vody, tepla, tlaku a chemického prostředí upravovali sukno tak, že se z něj stala zplstěná látka s izolačními vlastnostmi. Tkaniny přicházely do valchy, kde se za pomoci přísad stloukaly, čili valchovaly. Zbavovaly se klihu, mastnot a čistily se. Valchy poháněly vodní stoly, valchaři museli být při práci velmi pozorní. Ukládalo se jim, aby valchování bylo stejnoměrné, šířka sukna zůstala stejná, na látce se nevytvořily záhyby a látka nederavěla. Jakmile bylo sukno vyvalchováno, vypralo se v čisté vodě a odevzdalo českému. Ti rozčesali látky štětci, zejména vlas. Učesané a usušené sukno se ještě kartáčovalo. Poté se předalo postřihovačům. Nakonec se ještě jednou čistilo, natahovalo na rámy a lisovalo. Tím bylo sukno upraveno.
Od 13. století se u nás objevují další řemeslníci, barvíři tkanin. Barvení látek probíhalo v barevné koupeli, umění řemeslníka spočívalo ve znalosti míchání barev a znalectví tkanin. Musel bezpečně vědět, jaká barva se hodí na konkrétní druh tkaniny. Jiné barvy působily na vlnu, len, hedvábí a konopí. Například černá barva se získávala z kůry dubu a zelené skalice; modrá barva z borytu, kampešky a indiga. Historie textilní výroby na našem území je svědectvím o dovednosti, píli a vynalézavosti mnoha generací. Soukenictví, tkalcovství i přadláctví po staletí patřily k významným řemeslům, prošly dlouhým vývojem od domácí výroby až k postupné industrializaci. Poznání historie textilních řemesel nám tak připomíná význam lidské práce i tradic.
