text: Aleš Meduna
Rybníkářství má staletou tradici. První písemné zmínky o zakládání rybníků v českých zemích pocházejí z 11. a 12. století a jsou zaznamenány v Kosmově kronice. Nejstarší rybníky patřily klášterům, které iniciovaly jejich vznik, neboť ryba byla nejrozšířenější postní stravou. Do výstavby rybníků se později zapojila i města a někteří feudálové.
První vlna velkého rozmachu rybníků u nás přišla za vlády českého krále a římského císaře Karla IV. (vládl v letech 1346-1378). Karel spatřoval v zakládání rybníků nejen zdroj obživy pro obyvatelstvo, ale i přínos pro krajinu, zásobárnu vody či zdroj hnojiva. Zdokonalovala se již i stavební technika, která umožňovala vytvářet pokročilejší stavební díla. Příkladem může být Máchovo jezero. S rozvojem techniky vznikaly větší rybníky, které byly umisťovány do rovinatých nížin, kde pro zaplavení rozsáhlejších území stačila nízká hráz. Rybníky se nestavěly jen u vodních toků, některé vznikaly mimo vodní toky a voda k nim byla dovedena důmyslnými náhony.
„Zlatou éru“ rybníkářství u nás představovalo období konce 15. století a 16. století. V Čechách vznikly dvě hlavní rybníkářské soustavy. První představuje jihočeská rybniční pánev na panství Rožmberků, druhou oblast Polabí. Zatímco jihočeská rybniční soustava získala svůj věhlas zejména díky rozsáhlým stavebním projektům Jakuba Krčína z Jelčan, polabské rybníkářství bylo vývojově starší a ve své době s jihočeským co do náročnosti a kapacity přinejmenším rovnocenné. Těžiště polabské rybniční soustavy se nacházelo v prostoru mezi městy Chrudimí a Hradcem Králové. Rozlehlou nížinu zde protínala stará řečiště s meandry Labe, jež tu při záplavách rok od roku měnilo směr svého toku, posilováno přívaly vod z řek Loučné a Chrudimky a četných potoků, svádějících jarní vodu od jihu ze svahů Železných hor.
Stěžejní událostí byla koupě pardubického panství stále mocnějším rodem pánů z Pernštejna. Vilém z Pernštejna, jeden z nejbohatších velmožů v zemi, začal přikupovat další pozemky a během několika let se mu podařilo vybudovat rozsáhlé panství, které se rozkládalo mezi královskými městy Hradcem Králové a Chrudimí. Vilém měl dobré zkušenosti s rybníkářstvím na svých statcích na Moravě a platil v daném oboru za uznávanou autoritu. Zajímavý doklad přináší spis olomouckého biskupa Jana Dubravia, který píše o sázce pana Viléma z Pernštejna: „Odvážil bych se uzavřít sázku s kýmkoliv z vás … že tento zaplatí prodejem ryb dluh mnohem rychleji než senem, ječmenem a zeleninou. O tolik jsou příjmy z ryb větší než z ostatního hospodářství…“
Za vlády Viléma z Pernštejna tak vznikla v Čechách dosud nevídaná vodohospodářská soustava využívající nejen vhodné terénní podmínky, ale i územní kompaktnost. Osou rybniční soustavy se staly umělé kanály – z nichž nejznámější byly Počápelský, který vodou z řeky Loučné zásoboval několik rybníků východně od Pardubic, Dvakačovický a Opatovický, zásobující vodou největší rybníky. Opatovický kanál začíná u jezu u vsi Opatovice a po 34 kilometrech vrací labskou vodu u vsi Semína zpět do řeky. Opatovický kanál představoval hlavní zdroj vody pro velké nádrže, které v okolí městečka Bohdanče vytvářely téměř souvislou vodní plochu o výměře několika tisíc hektarů. První rozsáhlou stavbou byl rybník Čeperka, vybudovaný v letech 1491-1496, o ploše zhruba 1200 hektarů a co do rozlohy neměl konkurenci ani v pozdějších stavbách v jižních Čechách na panství Rožmberků. Východočeská rybniční soustava dosahovala počtu více než 250 rybníků o celkové výměře 7 700 hektarů.
Rybníkářství představovalo hlavní zdroj příjmů Pernštejnů, ze kterého mohli financovat i přestavbu města Pardubic, nového sídelního města, které postihly na počátku 16. století dva rozsáhlé ničivé požáry, takže Pardubice takřka celé shořely. Renesanční domy v historickém centru města s přilehlým zámkem se do velké míry zachovaly dodnes. O projektantech, kteří působili ve službách Pernštejnů, mnoho nevíme. Známe jen jednu osobu, Kunáta mladšího z Dobřenic. Ten se původně zřejmě podílel na budování rybniční soustavy na Poděbradsku, projektoval i některé rybníky v jižních Čechách, aby se posléze plně věnoval plánům Viléma z Pernštejna. Kunát měl na starost dostavbu Opatovického kanálu, který prodloužil od Bohdanče až do Semína na celkovou délku 34 kilometrů. Tím se zvýšil jeho průtok, protože dvacet největších rybníků, které napájel, mělo výměru téměř 3 500 hektarů.
S hospodářským úpadkem rodu Pernštejnů se začíná smrákat i nad osudem rybníkářské soustavy v Polabí. Pernštejnové prodali roku 1560 pardubické panství habsburské císařské komoře a zdejší rybniční fond se již dále nezvětšoval.
První polovina 17. století a hrůzy třicetileté války se odráží v politické i ekonomické situaci českých zemí. Počet obyvatel klesl o třetinu v důsledku četných válek a epidemií, řada rybníků se přestala napouštět a na jejich dnech se začalo postupně hospodařit. Za vlády Habsburků byly rybníky rušeny a na jejich místech se usazovali noví osadníci, využívající úrodnou zemědělskou půdu.
Do dnešních dnů se dochovalo sotva několik desítek rybníků jako jen malá připomínka zašlé slávy ekonomických aktivit Pernštejnů a umění našich předků.
