text: Pavlína Kravcivivá
Takové obyčejné slůvko – a tolik moci se v něm skrývá. Podle mě je vděčnost jedním ze stěžejních faktorů šťastného a spokojeného života. Neřešíme minulost, ani neplánujeme budoucnost, jsme tady a teď. Myslím, že se o vděčnosti moc nemluví, místo toho se na nás sypou články a knihy o sebelásce, vystoupení z komfortní zóny, prokrastinaci či objednávkách z vesmíru. Je neprávem velmi podceňovaná.
Ráno vstávám a již hned v posteli po probuzení si uvědomím, za co všechno můžu být vděčná. Za skvělou postel, matraci, která stále ještě dobře slouží, za to, že vedle mě ve sladkém spánku jemně oddychuje má úžasná dcera. U ní mi praktikování vděčnosti funguje asi nejlépe – dívám se na ni a uvědomuji si, jak je nádherná a úžasná. A samozřejmě, nezapomenu poděkovat. Komu? Nejspíš namítnete. Já děkuji Životu, další může děkovat vesmíru, Bohu, sobě, komukoli. Pak už se těším na kávu. Zrnková mletá a nabuzující espresso s mlékem, k tomu elektronická cigareta. Sedím u mamky u domu na schodech a pozoruji borovici, co roste u ní na zahradě. A opět mě zaplaví pocit vděčnosti, a s ní ruku v ruce přichází i pocit naplnění. Štěstí. Lásky.
Co je však důležité, nezapomínat na děkování. V průběhu dne si to neustále připomínat, vyhledávat ty drobounké náznaky a pak je proměnit v pocit opojení. Častokrát si vděčnost uvědomuji, když jedu autem a vidím nějaký krásný mrak. Nebo, když se procházím přírodou, posedím u rybníka a jen tak se dívám na vodu, pozoruji ptáky, jak se spolu honí a hrají si. Mám ještě jeden takový malý trik – stačí zaměřit svou pozornost k srdci a chvíli tam posečkat. Pak se ten kýžený pocit štěstí prakticky vždy vynoří.
Budu šťastná až: zhubnu, potkám toho pravého, budu mít víc peněz, budu bydlet v domě. A proč se necítit dobře už teď? Na světě jsou miliony lidí, kteří se nedožili dnešního rána. Další spousta z nich bojuje s nevyléčitelnými chorobami. Ostatní se topí v chudobě, dluzích nebo samotě. Co potřebuji ke štěstí? Abych já, moje dcera a mí blízcí byli zdraví. Byli naživu. A tak jest, splněno.
Není to tak, že by se člověk přestal snažit, zanevřel na své sny a cíle. Ale – samotná cesta je cíl. Směřuji ke splnění svých přání a během toho putování stále hledám maličkosti, které mi vykouzlí úsměv na rtech. Za které budu moci poděkovat.
Jak řekl jeden můj dávný přítel, každý den můžeme najít milion důvodů, proč se trápit. Ale také milion důvodů, proč být šťastni. Hledejme je.
