text: Aleš Meduna
Pátého dubna si připomeneme kulaté výročí narození jednoho z největších českých básníků a literátů 19. století Vítězslava Hálka.
Básník, prozaik, dramatik, literární kritik, publicista a představitel literární skupiny májovců, Vítězslav Hálek, se narodil 5. dubna roku 1835 v Dolínku nedaleko Prahy, kde jeho rodiče najímali hostinec. Vesnička to byla malá, měla jen asi sedmadvacet čísel popisných. Ležela stranou na vedlejších cestách, nicméně v krajině, kde každého uchvacuje na obzoru silueta mýtické hory Říp. Sám Hálek o vesnici napsal: „Je střízlivá jako ten chléb náš vezdejší v otčenáši, ale jest úrodná, je to vtělený chléb náš vezdejší. Tam dětskými hrami počal mě vábiti život, ves, pole, Vltava, na níž lodě s bílými plachtami poprvé zarazily mne svou vážností, že jsem se počal ptáti: odkud a kam…“
Otec si přál, aby syn po něm převzal hostinskou živnost, na přání matky se však měl stát knězem. Po studiu na Akademickém gymnáziu v Praze, které ukončil s vyznamenáním, začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy filologii, historii, filozofii a estetiku. Obsah přednášek ho však příliš nezaujal, proto se rozhodl proti vůli rodičů stát středoškolským učitelem. Rodiče ho přestali hmotně podporovat a mladý Hálek se živil psaním a doučováním. Studia na vysoké škole nedokončil, občas se ocitl bez prostředků a spoléhal na pomoc přátel, mezi které patřil i Jan Neruda.
Známým básníkem se stal až po vydání své první samostatné knihy, lyrickoepické básně Alfréd (vydána roku 1858). V této době se stal učitelem čtyř dětí v rodině zámožného zemského advokáta Horáčka. Horáčkovi měli dva syny a dvě dcery. Do jedné z nich, modrooké Dorotky, se zamiloval. Pro bohatou rodinu nebyl Hálek, student s nezajištěnou budoucností, vhodnou partií, milencům tak nezbylo, než si tajně dopisovat. Hálkova milostná korespondence zahrnuje pětašedesát dopisů adresovaných první a také jediné lásce svého života, Dorotě Horáčkové. Své obavy o možné reakci rodiny své milé vyjadřoval i ve svých dopisech: „Má nejsladší Dorinko! Ty snad ani nedovedeš pochopit mou radost, jakou jsem měl při otevření Tvého listu. Ani Ti nemohu vyslovit úzkost, kterou jsem měl já, když jsem Ti já odesílal svůj list. Snad, že Ti nesnáze doma připravím, snad, že nebude dost obezřetně odevzdán…“
Z malých lístečků veršovaných vyznání lásky sestavil Hálek svou nejznámější básnickou sbírku Večerní písně a záhy se stal nejoblíbenějším básníkem své doby. Po dlouhých deseti letech známosti dostali Vítězslav Hálek a Dorotka Horáčková požehnání od rodičů a uzavřeli sňatek. Manželům se narodili dva synové, starší Emanuel, narozený roku 1870, zemřel krátce po porodu. Mladší Ivan, narozený roku 1872, vystudoval medicínu a zemřel na konci druhé světové války.
Sňatkem získal Hálek nejen významné postavení, ale i hmotné zabezpečení a mohl se plně věnovat literatuře a svým koníčkům, mezi které patřily cestování, příroda a venkov vůbec. Podnikl tři daleké cesty po slovanské části habsburské monarchie. Navštívil Polsko, Itálii, prakticky celý Balkán a dokonce se podíval i do exotického Cařihradu.
Od roku 1861 pracoval Hálek jako redaktor v Národních listech, kde měl na starosti divadelní rubriku a fejeton. Napsal okolo pěti set fejetonů, v nichž se vyjadřoval k aktuálním otázkám. Stal se jednou z vůdčích osobností literární skupiny májovců. Spojujícím dílem skupiny spisovatelů byl almanach Máj, jehož první svazek vyšel roku 1858. Neruda, Sabina, Světlá, Heyduk, Hálek a další literáti se hlásili k odkazu díla K. H. Máchy. Májovci se ve své tvorbě snažili zachytit skutečnost tak, jak ji v okolním světě sami viděli, a to i s jejími negativními rysy. Neobraceli se jen do české historie, ale i okolního světa a díky jejich práci došlo k povznesení české literatury na evropskou úroveň.
Z Hálkovy iniciativy byla založena Umělecká beseda (roku 1863), spolek, který podporoval české umění a sdružoval umělce všech oborů, tedy nejen spisovatele, ale i hudebníky a výtvarníky. Hálek se stal předsedou literárního odboru.
Hálek se na podzim roku 1874 nachladil při procházce k Mumlavským vodopádům a zemřel předčasně 8. října roku 1874 na zánět pohrudnice. Jeho náhlá smrt zasáhla českou společnost jako blesk z čistého nebe. Básník byl pohřben do rodinné hrobky rodiny Horáčkovy v Praze na Vyšehradě. Manželka Dorotka darovala všechny Hálkovy rukopisy Umělecké besedě.
Dílo Vítězslava Hálka je poměrně obsáhlé, vezmeme-li v úvahu, že zemřel ve věku pouhých 39 let. Básnická tvorba je ovlivněna Puškinem, Erbenem a Máchou a dobovými vlivy německých romantiků. Na rozdíl od Nerudy, jenž prožil takřka celý život v Praze, byly Hálkovy názory ovlivněny léty prožitými na venkově. Jeho představu o životě a společnosti formovalo prostředí středočeské vesnice se svými tradicemi, zemědělstvím a blízkým vztahem k přírodě. Kromě již uvedené populární sbírky básní Večerní písně patří k nejznámějším dílům V přírodě či Pohádky z naší vesnice. Kromě poezie psal též divadelní hry i prózu. Zde můžeme zmínit povídku Muzikantská Liduška, pojednávající o sociálních poměrech na vesnici, kde začínají vládnout vztahy založené na penězích. Povídka se dočkala zfilmování, roku 1940 natočil režisér Martin Frič stejnojmenné filmové drama.
Vítězslav Hálek patří k velkým postavám české literatury předminulého století. Přestože jeho verše dnes zní mnohdy archaicky, jejich obsah je nadčasový.
