text: Aleš Meduna
Vojtěch Náprstek, od jehož narození uply-ne právě 200 let, patří k nejvýznamnějším osobnostem českého národního obrození. Byl nejen vzdělancem, cestovatelem i mecenášem, ale zejména neutuchajícím propagátorem pokroku, vzdělávání a otevřenosti české spo-lečnosti vůči světu. Svým životem i činností dokazoval, že modernizace a národní uvědo-mění se mohou vzájemně doplňovat, nikoli si odporovat.
Vojtěch Fingerhut, jak znělo původní rodné příjmení tohoto libochovického rodáka, se narodil 17. dubna roku 1826 v Praze jako druhý syn v rodině majitele lihovaru a hostince. Vzdě-lání získal studiem na akademickém gym-náziu v pražském Klementinu. Škola patřila k nejprestižnějším v monarchii; jako ředitel tu působil Josef Jungmann. Vojta si na stu-diích osvojil myšlenky vlastence, četl české knihy a se svými spolužáky pořádal výlety do pražského okolí. Spisovatel Julius Zeyer, se kterým se Náprstek přátelil, o něm napsal: „Náprstek miloval zeměpis od útlého mládí a býval mu vždy živým tučným obsahem vnitřku zajícím. Slyšel-li za tiché noci hřmít Vltavu zdaleka, rozuměl v dobře: Viděl, jaké řeky plní, než do ní, do Prahy přivalila, viděl, jaké hory, lesy a hrady se v ní zrcadlily po cestě, viděl, kam pěje.“
Po skončení studií na gymnáziu se zapsal na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity; absolvoval však jen dva ročníky. Během studií se začala projevovat další záliba mladého studenta – Orient. Vyhledával zprávy o Číně, Japonsku a Dálném Východě; začal studovat základy perštiny, arménštiny a san-skrtu. Na přání matky se však přihlásil ke stu-diu práv ve Vídni.
Revoluční rok 1848 zastihl Náprstka v hlav-ním městě monarchie. Západní Evropou se šíři-řily radikální politické proudy, které se odrá-žely i v habsburské říši. Poté, co vláda odmítla přistoupit na požadavky studentstva i lidu, začaly se stavět barikády v ulicích a propukly bouře. Vojtěch se na konci března vrátil do Prahy. Zdejší povstání bylo potlačeno vojsky generála Windischgrätze; Náprstek se v obavě před perzekucí vrátil zpět do Vídně, ale ani zde nenašel klidu, proto odjel do Rychnova nad Kněžnou k rodičům svého spolužáka. Zde si promluvil s matkou o případné emigraci do Ameriky; matka zpo-čátku souhlasila, ale později své stanovisko změnila a Vojtěch odplul se svým přítelem Kateřinou Královou na plachetnici Leon-ne na cestu do USA. Po téměř dvouměsíční plavbě přistáli v New Yorku. Zjevili se jako truhlář, kameník či prodavač. Později si ve městě Milwaukee u Michiganského jezera pronajal obchod; prodával knihy, hudebniny, parfémy, hračky a další zboží. Své podniká-ní postavil na dluzích a časem byly nutné vše splatit. Spoléhal na pomoc matky, která však neschvalovala jeho poměr s Kateřinou, a až poté, co se jejich vztah rozpadl, neboť během Náprstkovy nepřítomnosti se Kateřina sblíži-la a následně provdala za doktora Aignera, se vztahy matky s Vojtěchem urovnaly a matka uhradila i veškeré jeho dluhy.
Počátkem roku 1856 organizovala Americká vláda s Německou společností pro podporu vystěhovalců, jejímž členem byl i Náprstek, delegaci do oblasti panství dakotských indiánů. Akce se zúčastnil i Vojtěch, z výpravy si navíc přivezl cenné exponáty, které hodlal prezentovat pražskému Národnímu muzeu.
Do Prahy se vrátil počátkem roku 1858. Stal se z něho světoobčan mladý a plný nápa-dů a síly realizovat je ve prospěch české spo-lečnosti. Krátce po návratu se Náprstekův dům U Halánků stal jedním z center společenského života pražské intelektuální společnosti. Pří-cházely sem přední osobnosti národního ob-rození – Palacký, Erben, F. L. Rieger, Vojtovi spolužáci a přátelé.
Jedním z prvních počinů bylo zřízení knihovny. Z Ameriky si Náprstek přivezl řadu knih, další začal nakupovat v obchodech doma i v za-hraničí. Spisovatelka Eliška Krásnohorská napsala: „Proslulá knihovna Náprstkova byla snůškou literárních pokladů z celého světa, kde se co den množila nejdražší díla obrazová.“ Pád Bachova absolutismu umožnil rozvoj společenského života a vznik bezpočtu spolků a institucí s nejrůznějším posláním. U zrodu řady z nich stál i Vojta Náprstek. Roku 1862 odjel do Londýna na světovou výstavu. Zá-měrů bylo několik. Zajímal se o stav světo-vého průmyslového výroby, chtěl najít ve výstavě vzor pro novou expozici plánovaného muzea a získání učebních pomůcek a prostředků. Ještě téhož léta Náprstek založil průmyslového muzea, které mělo být součástí Muzea království českého. Prohlédl a plání selů a exponáty zůstaly v Náprstkově domě. Vojta tedy požádal muzeum o svolení a koncem roku 1862 si pronajal prostory na Střeleckém ostrově a spolu s dr. A. Fričem připravili první průmyslovou výstavu. S tím souvisely i doprovodné přednášky, kde před-stavil v chodu šicí stroje a ledničky, hovořil též o postavení ženy, nutnosti o významu je-jich vzdělání a emancipace. Byl tak de facto prvním, kdo veřejně vystoupil s požadavky na ženské vzdělání a přiznal jim schopnosti, které je mohly učinit soběstačnými. Čítárna Náprstkovy knihovny poskytovala prostor nově zřízenému Americkému klubu dam, jehož úkolem bylo nabídnout členkám vzdělání i sebevědomí, aby se v případě potřeby doká-zaly samy o sebe postarat.
V říjnu 1873 umírá Vojtova matka, Anna Fin-gerhutová. Vojtové snu o zřízení muzea nesta-lo nic v cestě a již o rok později bylo české průmyslové muzeum otevřeno v pronajatých podmínkách U Halánků. Stavba nové budo-vy byla hotova roku 1886. Kromě vlastních sbírek Náprstek své sbírky dále rozšiřoval dary svých přátel, cestovatelů či krajanů. V únoru roku 1875 se oženil s Josefou Křiž-kovou. Manželství zůstalo bezdětné. Josefa byla stejně jako Vojtěch členkou řady spolků a organizací; plně podporovala manželovy aktivity, pomáhala mu v provozu muzea, vy-řizovala korespondenci a sama organizovala sběr předmětů pro muzeum.
Vojtěch Náprstek zemřel v září roku 1894 v Praze. Pohřeb proběhl o čtyři dny později a rozloučila se s ním takřka celá Praha. Je-likož se Náprstek nehlásil k žádné církvi, dal se jako jeden z prvních Čechů zpopel-nit. Tehdejší rakouské zákony to neumožňo-valy, proto bylo jeho ostatky převezeny do Německa ke zpopelnění. Dnes je jeho urna uložena v Náprstkově muzeu v Praze. Josefa zemřela roku 1907.
Závěrem lze uvést, že osobnost Vojty Náprst-ka představuje výjimečné propojení vzděla-nosti, otevřenosti světu i hlubokého vlaste-nectví. Svým celoživotním úsilím podporoval rozvoj vědy, techniky i kultury a výrazně při-spěl k modernizaci české společnosti 19. sto-letí. Jeho činnost dokládá, že skutečný pokrok nevzniká izolací, ale dialogem s okolním svě-tem a ochotou sdílet poznání.
