text: Aleš Meduna
Šestnácté století patří k nejklidnějším obdobím českých dějin. České země byly ušetřeny výraznějších válečných konfliktů, stabilizovaly se náboženské i politické poměry. Zatímco hvězda nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu, Rožmberků, pomalu pohasíná, hvězda dalšího předního rodu, pánů z Pernštejna, svítí stále výrazněji.
Páni z Pernštejna pocházeli původně z jihozápadní Moravy. Rozšiřováním pozemkového vlastnictví postupně získali rozsáhlé statky na Moravě (například města Plumlov, Prostějov, Tovačov, či Přerov) a na přelomu 15. a 16. století i v Čechách (zejména Pardubice, dále Rychnov nad Kněžnou, Brandýs nad Labem, Častolovice, hrady Kunětická hora, Potštejn, Litice či Rychmburk).
Pernštejnové se vyznačovali dlouhověkostí, s průměrným věkem dožití asi 70 let, někteří členové měli své potomky někdy i ve více než šedesáti letech. Nebylo by rodu bez erbu. Erb rodu Pernštejnů je poměrně známý. Černá hlava zubra se zlatou houžví v nozdrách na stříbrném, později zlatém poli. Podle pověsti se praotec rodu jmenoval Vaněk a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Příběh se měl udát již v roce 564. Tehdejší bájný vládce země, moravský markrabě Jošt Vilibald, dlel právě na hradě Zubštejně. Po okolí se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě proto vyhlásil odměnu tomu, kdo kraj zubra zbaví. I uhlíř Vaněk zubra často v lese potkával. Jednou si zachránil život, když zubrovi podal kus chleba, který měl u sebe. Uhlíř si zvíře ochočil, provlekl mu nozdrami houžev a přivedl zubra na hrad k markraběti. Ten Vaňka pochválil, bohatě ho odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal uhlíř stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách.
K nejvýznamnějším a také nejpozoruhodnějším osobnostem Pernštejnů patří Vratislav II., od jehož narození uplyne 495 let, a to dne 9. července.
Vratislav z Pernštejna, zvaný Nádherný, se narodil 9. července roku 1530 ve Velkém Meziříčí. Jak bylo v tehdejších rodinách aristokracie obvyklé, dosáhl-li šlechtic věku okolo třinácti let, byl nejvyšší čas se postarat o jeho vzdělání. A tak Vratislav odchází roku 1543 do ciziny, kde se stává společníkem arciknížete, budoucího císaře Maxmiliána Habsburského. Čtyři roky, které strávil Maxmilián ve Španělsku, znamenaly pro Vratislava léta dobrodružství a objevování neznámého. Španělsko, nejmocnější stát tehdejšího světa, předurčilo další osud Vratislava. U Maxmiliánova dvora získal první dvorské funkce, již ve 40. letech byl arciknížecím číšníkem, později komorníkem.
Díky svým cestám z Čech přes severní Itálii a západní Evropu do Španělska byl Vratislav právem považován za předního znalce dalekých končin, a není proto divu, že se roku 1551 stal vůdcem velké reprezentativní cesty české a moravské šlechty do Itálie. Výprava 53 šlechticů s početným doprovodem byla nejen finančně nákladnou operací, ale i příležitostí, jak získat cenné zkušenosti a podněty. Několikaměsíční pobyt v Itálii pak ve svých důsledcích urychlil přijetí renesančního stylu v českých zemích, který uplatňovali představitelé vysoké aristokracie při stavbách či přestavbách svých reprezentativních sídel.
Dne 14. září 1555 se Vratislav oženil se španělskou šlechtičnou Marií Manrique de Lara. Marie pocházela z urozené španělské rodiny a působila jako dvorní dáma Marie Habsburské. Nevíme, zda ji Vratislav poznal až ve Španělsku, každopádně sňatkem Vratislav potvrdil své postavení a oddanost katolické církvi. Manželství bylo velice plodné. Narodilo se jim 21 dětí (8 synů a 13 dcer), řada z nich však zemřela již v dětství. Vratislava přežili jen synové Jan a Maxmilián a osm dcer. Pokud je vám jméno Marie Manrique de Lara povědomé, pak vězte, že právě ona přivezla do Čech voskovou sošku, později nazývanou Pražské Jezulátko, známou po celém světě. Sošku od ní dostala jako svatební dar dcera Polyxena, která ji darovala pražským karmelitánům.
Roku 1564 nastupuje na trůn Maxmilián. Léta prožitá po jeho boku se Vratislavovi náramně hodila v podobě uvedení do prestižní funkce nejvyššího kancléře Království českého. Úřad zastával šestnáct let, až do své smrti. Císař věrnost svého někdejšího dvořana ocenil i hmotně. V roce 1567 mu postoupil do zástavy východočeské panství Litomyšl, která se stává hlavním venkovským sídlem. Projekt nového reprezentativního sídla nejvyššího kancléře svěřil italským projektantům a zrodila se jedna z nejkrásnějších renesančních památek u nás, dnes zapsaná na seznam UNESCA.
Jako jeden z nejvýznamnějších úředníků patřil Vratislav z Pernštejna k výrazným podporovatelům katolické církve. Podporoval též činnost jezuitského řádu. Nepatřil však ještě ke generaci nesmiřitelných katolických politiků, jaké známe z konce 16. století. Také on v zásadě uznával i v případě poddaných právo na svobodné vyznání. Pokud však panovník vydal nařízení, směřující například proti jednotě bratrské, plnil důsledně literu zákona i na svých panstvích.
Vratislav podporoval vědu a umění. Od počátku své kariéry se nechal portrétovat císařskými dvorními umělci. V Tovačově obohatil rodinnou knihovnu o známá díla soudobé literatury, nakupoval obrazy předních umělců, renovoval zámky v Prostějově a Přerově. Nákladný život, četné zahraniční cesty a reprezentace vyžadovaly značné finanční prostředky, Vratislav však nebyl dobrým hospodářem a postupně začal rozprodávat své majetky – Velké Meziříčí, Třebíč a další. Hospodářský úpadek kdysi jednoho z nejbohatších rodů, Pernštejnů, pokračoval po Vratislavově smrti. Rod vymřel po meči roku 1631 v období hrůz třicetileté války.
Vratislav z Pernštejna zemřel náhle, na konci října 1582, při plavbě na řece Dunaji u Lince. Tělo Vratislava bylo uloženo v rodové hrobce v Doubravníku, vdova Marie se však rozhodla rakev vyzvednout a s okázalými poctami převézt na čestné místo do katedrály svatého Víta v Praze. V pohřebním chrámu českých králů tak spočinulo i tělo posledního významného člena rodu Pernštejnů.
