Český Everest bez zadýchání

Vybrat cíl vhodný pro celou rodinu, od dětí předškolního věku až po babičku (raději bez pejska) není snadné. Jsou však místa, která nabízejí možnosti objevovat a žasnout, až zajímavé pocity svobody a radosti, a to vše za cenu velice nízké námahy. Jedno z takových míst se jmenuje Kapradník (910 m n. m.) a Bílá skála (964 m n. m.) Trápí mě výčitky svědomí ze zveřejňování těchto míst, na které ani turistické značky nevedou. Útěchou mi ale je, že tam vedou udržované běžkařské stopy a lidé tam jsou lákáni bez mého přičinění, asi z komerce, pro zvýšení obratu v blízkých chatách.

Bílou skálu ani Kapradník nehledejte na internetu. Bílých skál je mnoho a ta, kterou mám na mysli já, tam téměř není. Snad jen její kříž Milénia, vztyčený na Velký pátek. Bílá skála a její kříž je však jen nejvyšším bodem naší cesty a místem, kde otočíme své kroky k návratu. Krásná a radost přinášející je celá procházka. Od prvého vykročení až k návratu. To není výlet s jednou či dvěma „třešničkami na dortu“. To je nabídka výletů a cílů prezentovaná širokými, či spíše panoramatickými pohledy a výhledy do všech světových stran. A to vše v tichu a klidu krásné přírody z míst dostupných každému, bez vstupného a mačkání se u ochozu, nebo okénka rozhledny.

Kapradník i Bílá skála, stejně jako známější rozhledna Štěpánka na Hvězdě (958 m n. m.) patří ještě do Krkonoš. Je to jejich tak západní, či jihozápadní část, že devět lidí z deseti bude tvrdit, že jsou v Jizerských horách. Není se také čemu divit. Od krkonošských středisek jsou tato místa již oddělena hlubokým údolím Jizery a pohled k Harrachovu, Čert’áku, Lysé hoře a Kotli nás svádí k domnění, že Krkonoše jsou jen před námi, ne pod našima nohama. Ale předbíhám.

Začněme na začátku

Auto můžeme nechat stát v Příchovicích na návsi (cca 820 m n. m.), kam se dá dojet i autobusem z Tanvaldu. Ti pohodlnější mohou vyjet autem až k chatě Hvězda pod Štěpánkou, kde lze parkovat za úplatu. Ošidí se však o hezké církevní památky na Příchovické návsi, i první nádherné dojmy z pohledů na černostudnický hřeben, stejně jako všechny ty překrásné kopečky okolo tanvaldských Špičáků. Člověk může obdivovat vyhlídku Terezinka na protější stráni, stejně jako vrchol Muchova – sídlo jizerskohorského ducha Muhu. Vidět je černostudniční rozhledna, vrch Javorník, Ještěd a za slušného počasí i Ralsko. Za tanvaldskými Špičáky s rozhlednou se pak dají odhadovat další vrcholy zdobené rozhlednami Nisanka, Bramberk, Slovanka, Královka. Rozpoznat je, chce už jistou dávku znalostí kraje.

Při mírném stoupání z Příchovic ke Hvězdě můžeme vidět do údolí Bílé Desné, kterým se 18. září 1916 provalily vody protržené přehrady, aby si vzaly životy šedesáti dvou lidí v Desné a šedesátým třetím byl pak Ing. Karel Podhájský, dozorující stavbu, který se po katastrofě zastřelil. Desenský hřeben pak odděluje údolí Bílé Desné od Černé Desné vytékající z přehrady Souš, tehdy Darre. Tak jako většina zdejších říček i Černá Desná na své cestě vytváří řadu krásných vodopádů a najdeme na ni i pozůstatky pozoruhodných vodních staveb souvisejících s využíváním vodní síly.

Panoramatické rozhledy

U chaty Hvězda asi málo, kdo odolá, aby neodbočil krátce k rozhledně Štěpánce, považované za nejhezčí rozhlednu v Čechách. Nerozmlouvám tuhle odbočku nikomu, ale nás čekají výhledy hodně podobné, jen v odlišném balení. Od chaty Hvězda půjdeme ještě kousek po zelené značce k Turnovské chatě a opustíme ji, když začne ubývat doleva ke Kořenovu a Mýtnám. Po široké až parkové cestě přijdeme na křižovatku (již bez značek) a dáme se vlevo, po tak zvané Rovné cestě. Cesta přicházející z prava by měla být naší návratovou z Bílé skály.

Na Rovné cestě nás čekají krásné výhledy, které si můžeme vylepšit, pokud vyjdeme do paseky nad cestou. Po levé ruce máme vrchol Hvězdy se štíhlou, nestárnoucí a půvabnou Štěpánkou. Dole v sedle, kudy prochází hlavní silnice Harrachov – Jablonec n. Nisou, vidíme starou osmibokou kapličku v Tesafově. Už před 180 roky tam dole stála lidská obydlí. Zpočátku jen dvě a jedním byla, jak jinak, hospoda u lesa. Proto se místu říkalo Schenkenhain, a ještě donedávna krásně český Šenkhána. Za Tesafovem vidíme věž kostela v Horním Polubném a dominující horu Jizeru. Ta se svými 1122 m n. m. je druhým nejvyšším českým jizerskohorským vrcholem po Smrku (1124 m n. m.). Je-li Smrk králem, pak Jizera je krásnou a marnivou princeznou. Shlíží se ve zrcadle hladiny sousské přehrady a s každým rokem je krásnější a tajemnější. Její úbočí se s přibývajícími roky zelenají víc a víc až jednou zcela zmizí rány způsobené emisemi z nedalekých polských a německých tepelných elektráren. Jizera je katedrálou, diváme-li se na ni z dálky.

Bukovec (1005 m n. m.) – nápadná čedičová vyvýšenina, kterou od Souše odděluje Vlašský hřbet upoutá naší pozornost nad údolím Jizery. Pojmenování Vlašský hřbet připomíná dávné prospektory, kteří v údolí Jizery a okolí hledaly drahé kameny. Po nich už zůstaly jen některá pojmenování jako Šafrový potůček a tajemná vlašská znamení. Na úbočí Bukovce se nacházejí tak vzácné lokality jako je Upolínová louka nebo Pralouka. Charakteristický kužel Bukovce z pohledu opačného, tedy přes osadu Jizerku, se stal nejznámějším obrazovým motivem Jizerských hor.

Další hřeben, Střední jizerský, odděluje osadu Jizerku od Velké jizerské louky. Tam, ve svazích mohutného smrku, Jizera pramení a přes rašeliniště Velké jizerské louky meandruje, aby poblíž Bukovce vstoupila do sevřenějšího hlubokého údolí.

Vlaky na doslech

Naše parková cesta se stáčí doprava a nabízí další skvostné pohledy na Martinské údolí (součást údolí Jizery) a Údolí naděje. Na horním okraji harrachovských Mýtin uvidíme Chatu na hranicích a vedle ní malé harrachovské nádraží. Tam dnes končí nejstrmější železnice v České republice – zubačka z Tanvaldu. Projíždějící vláčky občas můžeme zaslechnout, zvláště při přejezdu 26 m vysokého jizerského viaduktu. Přes něj vlak vstupuje do tunelu a také z Jizerských hor do Krkonoš. Dnes již jen 12 km dlouhá trať spojovala od roku 1902 Jablonecko přes Tanvald s Hirschbergem (Jelení Hora). Délka tratě byla téměř 60 km. Úsek z Kořenova až do Slezska byl elektrifikován. Z Tanvaldu do Kořenova musely jezdit rakouské parní ozubnicové lokomotivy řady 404.0 z Floridsdorfu. Labutí písní tratě byl transport odsunutých Němců v roce 1945. Po tomto posledním vlaku se hranice mezi bratrským Československem a Polskem uzavřela a trať přestala být využívána. Úseky dvoupásové Abtovy ozubnice v délce více než 4 km jsou dochovány dodnes. Trať s pěti tunely na české straně, z nichž polubenský má délku 940 m je zajímavá a ideální pro rodinnou turistiku.

Již od roku 1992 podnikají dobrovolníci řadu akcí na její záchranu. V roce 2009, kde se v Liberci uskutečnilo mistrovství světa v klasickém lyžování, se část fanoušků z Polska přepravovala po dosud neprovozované trati, což byla jedna z atraktivních, ale i velmi prospěšných, dopravních alternativ. Stav tratě je však místy téměř netrat’ový.

My se však vraťme na naší Rovnou cestu vedoucí po vrstevnici Kapradníku. Občas potkáme odbočky a budeme zvažovat, zda se dát přímo, či vpravo. Předně tedy, nedá se nijak zabloudit ani sejít z kopce. Snad jen zkrátit si výlet. Je rovněž dobré mít mapu, ale poslouží pouze k uklidnění. Pokud jdeme dlouhou smyčkou okolo Kapradníku, budeme muset z naší promenální cesty uhnout doprava a začít mírně stoupat k Bílé skále asi po 3,5 km od Turnovské chaty. Odbočka není značená, ale stezka je nápadná a především lákavá.

U druhého monumentu

Výhledy do novosvětského průsmyku, na Harrachov, Čerťák a mamutí skokanský můstek není třeba komentovat. Stejně tak na hřebenu viditelnou Szrenici – Jinnosě, Tvarožník, Vlčí jámy či Sněžné jámy a Vysoké kolo. Po necelém jednom kilometru mírného stoupání se dostaneme na temeno Bílé skály. Z pěšiny, po níž půjdeme se občas podívejme za záda a měli bychom uvidět téměř všechny významnější vrcholy Krkonoš včetně Sněžky a Luční hory.

Vlastní vyhlídková hrana křemencové Bílé skály leží před námi, kolmo na cestu, která prochází jakoby pod ní. Je třeba projít menším bludištěm pěšinek mezi borůvčím, kameny a vzrůstajícími stromy až se objeví bílé bloky křemene a na jednom z nich i kříž Milénia. Půjdete-li sem v létě, pak pozor na zmije! Je to jejich lokalita.

Výhledy do krajiny nezklamou

To, co uvidíme z Bílé skály se už obšírněji popisovat nedá. Na východě to začíná Žalým a v dálce Zvičinou u Dvora Králové, kopce se zříceninami hradů Kumburk a Bradlec, hora Tábor s rozhlednou a konečně rozložitý Kozákov. Těžko asi v množství kopečků a hřebenů rozpoznáme rozhlednu Kopanina, ale bude-li počasí jen trochu příznivé zaujmou nás siluety Bezdězu a Ralska, každá z jedné strany rozložité, nejbližší, Černé Studnice. Upozorňovat na nepřehlédnutelný Ještěd by bylo asi nedůstojné každého, byť svátečního, turisty.

Na západě uvidíme tedy Ještěd, tanvaldské Špičáky, Bukovou a Mariánskou horu atd. Tady na Bílé skále, byť jsme se při výstupu snad ani nezapotili, zažijeme svůj vítězný pocit Edmunda Hillaryho po výstupu na Everest. Také my jsme za tu nedlouhou cestu shlédli a ležel nám pod nohama téměř celý, nám známý, okolní svět!

Cesta zpět je již jen formalitou. Krátká a stále mírně z kopce.

Kolik, že to asi bylo kilometrů? Pokud jste nebloudili moc, nebo nechtěli prochodit všechny ty krásné cesty, pak od Příchovického kostela sv. Víta nazpět až k němu ne víc jak 8 km. I když nepůjdete do kostela s díkuvzdáním, stojí za nahlédnutí.

Na Dolní Moravu za odpočinkem a zážitky

Údolí řeky Moravy, strmé svahy hor, a především jejich hřebeny skýtají pro návštěvníky Dolní Moravy spoustu příležitostí k turistice a poznávání okolní přírody. Největší pozornost si jistě zaslouží Naučná stezka Králický Sněžník, která začíná na parkovišti Na Konečné v horní části obce. Naučná stezka má patnáct zastavení, kde na informačních tabulích turisté získají velké množství informací nejen o přírodě, ale i o historii území. Za zmínku stojí výstup na Králický Sněžník (1423 m.n.m.) po modré značce z obce. Hřebenová túra ve vrcholových partiích může návštěvníkům nabídnou krásné rozhledy, kde na západě jsou vidět Orlické hory a Krkonoše a na východě Jeseníky se svojí dominantou Pradědem. Na hřbetu Králického Sněžníku je spousta rašelinišť a cestou k vrcholu hory se můžeme napít z pramene řeky Moravy nebo pokochat pohledem na tajemné slůně. Zastávka za zážitkem z hor je určitě návštěva vodopádu Pod strašidly, jeho výška dosahuje více než 18m. Další zajímavou zastávkou je Mramorový lom (těžba mramoru, jež obsahuje 94% čistého vápna), Mléčný pramen, který dává 105l vody za sekundu a Patzeltova jeskyně, nazvaná podle lesního příručního Řehoře Patzelta, který se propadl do jeskyně s podzemním jezerem.  

Panenky pod hradem

Pokud budete v Českém ráji určitě nevynechejte Muzeum panenek a medvídků v obci Troskovice, vzdáleno 500m od hradu Trosky. Je jediné v republice a může se pochlubit 1000 exponáty na ploše 300 m². V letošní sezóně čeká návštěvníky spousta novinek, přibyly panenky celuloidové, s porcelánovými hlavičkami a mnoho dalších zajímavých věcí. Před vstupem do hlavních prostor můžete v příjemné recepci obdivovat kojenecké oddělení, kde spinkají miminka k nerozeznání od těch živých a propracovaných do posledního detailu. Dále uvidíte starodávné panenky, s kterými si hrály naše prababičky, panenky vyznamenané prestižní světovou cenou nebo dálkou vonící hračky z ostrova Mauritius.

Ve velkém sále najdete celkovou historii panenek, kterou získáte díky exponátům, které jsou zařazeny dle tradičních materiálů. Další oddělení patří medvědům a dřevěným hračkám, nechybí ani nemocnice pro panenky. A víte, co je Jája a Pája? Jsou to hadrové panenky, které používá policie při výslechu dětí, na kterých byla provedena násilná činnost. K vidění jsou i starodávné kočárky doplněné nádhernými plyšáky. Muzeum si klade za cíl stát se sběratelským a vzdělávacím centrem, a proto je v kontaktu s řadou významných výtvarníků v tomto oboru. Některé exponáty si dokonce můžete i koupit. Je to skvělý výlet pro celou rodinu a určitě se sem budete chtít zase někdy vrátit.