povídka od Pavlíny Kravcivové
Linda dorazila na recepci hotelu Na bukách. „Dobrý den, já tady mám rezervaci na jméno Kolínská. Ano, jednolůžkový pokoj. Ano, sama. Víte, dostala jsem od manžela poukaz na víkendový wellness a je to po opravdu dlouhé době, kdy budu sama. Bez dětí. Po fakt fakt dlouhé době. Amám v plánu si to parádně užít. Masáže a bazény…. Jo aha, máte jen jeden bazén. Jasně, však to stačí uplně. Jeden bazén je až až, no ne? Jo a máte pokojovou službu nebo jak se to jmenuje? No, jako že mi donesete jídlo až do postele. Teda pití, pití jsem měla na mysli. Třeba takový šampáňo. Nebo prosecco. Hm, a nebo radši becherovku. To se dá objednat na pokoj? A celá láhev taky by šla? Já to samozřejmě všechno zaplatim. Teda můj muž to zaplatí. No jo, čtyřicátiny jsou jen jednou za život, že jo! Co to je tohleto, proč mi dáváte kartu? Já to nechápu, kde jsou klíče? Jo ahaaa…to tam jako nějak strčim jo? A nezasekne se to tam? Tak já vám budu věřit teda, dobrá. A má můj pokoj výhled? Do zahrady, nebo do parku, nebo co to tam je? Aha, do vnitrobloku, jo manžel to nepřiplatil. No nic, já si to s nim pak vyřídim. 128 jo? Tak to bude asi všechno. Moc děkuju. Jo a, kdybych mohla, tak teda prosim tu becherovku na pokoj. 128, jo? No, já jen abyste na mě nezapomněl! A jupí, hurá na pokoj.“
Linda vzala svá zavazadla, vyjela výtahem do druhého patra, otevřela (kartou) pokoj a hned popadla do ruky svůj telefon. „Ahoj broučinko, to jsem já, maminka, tak co děláte s Lukáškem? Jo, no to je bezva úplně… a co dělá tatínek? Už zase jo, to je neposeda teda. Tak mu řekni, že už jsem na hotelu, ubytovaná a pokoj je moc krásnej! Že už nemůžeš mluvit? Počkej, jak jako…haló, haló! No paráda, takže dětem vůbec nechybim. Však mě oni taky ne. Jak já si bez nich odpočinu! Celý tři dny jen sama pro sebe, no to bude labůžo…jo tohle říká Laurinka, labůžo… hm. Tak co já budu dělat? No z okna se asi koukat nebudu, když mám výhled na stavbu. Labůžo… do masáže mi zbývají ještě skoro tři hodiny, co já budu dělat. Časák? Ano, prosím. Labůžo. Jasný, haha. Ale… mně se asi nechce uplně jako číst. Já bych chtěla jako vypnout. Jo, to je to správný slovo. Kde jen je ta becherovka? Hm, tak počkáme no. Jé, já si vlastně ještě neprohlídla ty fotky z minulýho víkendu. Jak jsme byli na výletě s dětma. Tak jo, to zní jako fajn zábava. Je hele, tady je Laura na koni. Ona je tak nádherná, bože. To bude mít tatínek co dělat, až bude naše holčička v pubertě. Oči má jednoznačně po mně. Nebo spíš po mojí mámě, ta měla taky takhle oříškovou barvu. Nebo spíš až jako čokoládovou. No to se pomějeme za 10 let! Je hele a tady je Lukášek s Lukášem. No, už z něj začíná bejt chlap jako hora. Bože, jak já je miluju. Jé a tady jsme na zmrzce. Jak si Laura pokecala ty nový šaty. Chudinka, začala pak plakat, že je má špinavý. A další fotka…jo to jsme ve vlaku a děláme na sebe xichty. To byla taková legrace!!! A teď? Jsem tady sama. No jo vlastně, měla jsem si jet odpočinout. Odreagovat se. Když ale mě se stýská normálně! Jsem fakt praštěná! No, tak ale becherovka nikde, kufr taky ještě nemám vybalenej…tak můžu jet domů! Za dětma! To je nápad! Beztak výhled tu stojí za starou bačkoru.“
