Když se ohlédnu zpět, vše vlastně začalo narozením mých dětí – v jednu chvíli jsem přestala zvládat jejich záchvaty pláče, nebo vzteku a jejich sourozenecké bitky a v zoufalství jsem začala po nocích číst knihy o výchově a rodičovství. Postupem let mé snažení začalo k mé velké radosti a úlevě fungovat a já i děti jsme byli více v klidu. Tím byl zasezen můj zájem o lidskou duši a psychiku – i přes to, že jsem svá studia zasvětila elektrotechnice a dotáhla to až k doktorátu.
Když jsem po 6leté mateřské dovolené nastupovala zpět do práce do energetiky a obchodu, nastal můj první velký kolaps. Teď už vím, že náplň práce i stres s ní spojený byl v úplném rozporu s mojí osobností. Nicméně v té době jsem si myslela, že se to musí vydržet a postupně se mi rozvinuly hodně nepříjemné stavy, které mi na dlouhé měsíce úplně vzaly radost, vůli a energii do života. Po dlouhém váhání jsem navštívila psychiatra a postupně mi byla diagnostikována bipolární (neboli maniodepresivní) porucha. A tak se ze mě stal pacient.
Ale klasická medicínská léčba, založená především na lécích, mi tolik nepomáhala, a proto jsem k tomu vyhledala psychoterapeutickou pomoc, díky které jsem postupně poznávala, kdo vlastně jsem a co chci. Začala jsem doučovat angličtinu, což mě mnohem více naplňovalo než obchod, začala jsem řešit manželskou krizi, naučila se říkat ne a poznávat své hranice. Po šesti nelehkých letech se mé intenzivní výkyvy nálady začaly konečně zklidňovat a můj život opět začaly prostupovat radost a štěstí. Co mi ale zůstalo, je určitá opatrnost a ohleduplnost k mé křehké duši, která má své limity a zaslouží si pozornost.
Dodnes vzpomínám na moment, kdy jsem se na jednom terapeutickém sezení svěřila mé terapeutce se svým tajným přáním, že by mě lákalo jednou dělat terapeuta, ale že přeci nemůžu pomáhat, když jsem sama „blázen“. Ona oponovala, že naopak, že moje zkušenosti s nemocí i léčbou mohou být pro ostatní velmi cenné. A to ve mně poprvé zapálilo plamínek naděje.
O půl roku později jsem ve finanční krizi přišla žádat o pomoc do sociální služby pro lidi s duševním onemocněním a oni právě vyhlašovali výběrové řízení na místo peer konzultanta. Ten název jsem slyšela poprvé, ale zjistila jsem, že je to někdo s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, který je na své cestě zotavení a pomáhá dalším lidem. Peer znamená v překladu rovnocenný člověk, neboli „někdo na stejné lodi“. A věřte, nebo ne já jsem to výběrko vyhrála! Měla jsem pocit, jako kdyby mi spadl dar z nebe, tak jsem ho vzala do dlaní a s láskou ho opatruji už čtvrtým rokem. Díky tomu již svou křehkost nevnímám jen jako handicap, ale i jako dar a pochopila jsem, že i ve zranitelnosti může být síla. Síla v podobě hluboké empatie a partnerství ke druhému člověku.
Po absolvování velmi propracovaného výcviku, kde jsem poznala další zajímavé „peery“ napříč republikou, jsem se nadšeně vrhla do pomáhání těm, kterým život připravil psychické trápení. Moje touha po svobodě a dobrá zpětná vazba od klientů mě přiměla k tomu, že poslední rok a půl provozuji peer terapii na volné noze a s vděčností a zájmem předávám mým klientům své „know how“. V mé práci a vlastně i na celé mé cestě zotavení hrají významnou roli lidské hodnoty, jako je přijetí, porozumění, respekt a důvěra, které mohou být samy o sobě velmi léčivé. Nyní je mi 47 let a poznávání a zkoumání lidské duše je mi už několik let posláním. Lidé se mě často ptají, jestli mi to nepřitěžuje, naslouchat těm nepříjemným emocím a složitým lidským příběhům. Ne, pokud dodržuji svá pravidla ohledně počtu sezení za den a respektuji svoje „limitované“ síly.
A tak jsem se stala terapeutkou. A z malého plamínku už je velký plamen… A zdá se, že jsem konečně „doma“…
Lenka Hladíková
působící v Českých Budějovicích
lenkahlad@gmail.com, peerterapie.cz
