text: Pavel Troják
V české krajině se nachází místa, která jako by zastavila čas. Zašlé slávy se nevzdávají, přestože kolem nich plynou desetiletí a společenské změny. Zapomenuté lázně, kdysi klenoty mondénního života první republiky, dodnes dýchají zvláštním kouzlem. Stačí se projít jejich prázdnými kolonádami, usednout na lavičku u zanedbaného altánu nebo pohlédnout na opuštěný pavilon, abychom ucítili atmosféru doby, kdy sem jezdili politici, umělci i podnikatelé, aby načerpali zdraví, ale také se ukázali ve společnosti.
První republika a kult lázeňství
České země byly odjakživa místem, kde se lázeňství dařilo. Od Karlových Varů přes Mariánské a Františkovy Lázně až po menší místa jako Luhačovice nebo Poděbrady – všude kvetl život spojený s léčivými prameny. Lázně ale nebyly jen léčebnou institucí. Ve 20. a 30. letech se staly centrem společenského života, místem, kde se rozhodovalo o politice i obchodních plánech a kde se mísila vysoká kultura s lehkovážnou zábavou. Hudba zněla z kolonád, kavárny nabízely noviny z celého světa a promenádní móda udávala styl celé společnosti. Kromě slavných lázeňských měst se ale po republice rozvíjela celá řada menších lázeňských zařízení, která měla svou neopakovatelnou atmosféru. Některá fungovala díky místním minerálním pramenům, jiná nabízela bahenní zábaly nebo koupele. Do mnohých z nich se už nikdy nevrátil ruch, který zažívaly v době své největší slávy.
Kde se zastavil čas
Když dnes navštívíme zapomenuté lázně, často nás obklopí melancholie. Někde stojí oprýskané vily, které kdysi hostily aristokracii i intelektuální elitu. Jinde se zachovala torza kolonád, v jejichž stínu se procházely dámy v kloboucích a pánové s holí. Atmosféru ještě umocňuje šumění stromů v parcích, které stále nesou stopy tehdejší výsadby, i když se o ně už léta nikdo systematicky nestará. Typickým příkladem jsou lázně Kyselka u Karlových Varů. V 19. století je proslavil slavný Heinrich Mattoni, který zde vybudoval moderní lázeňský areál. Ještě ve 30. letech se tu procházela smetánka, dnes ale většina areálu chátrá, i když probíhají snahy o jeho postupnou obnovu. Podobný příběh nabízí třeba Janské Lázně, kde sice zůstala lázeňská funkce zachována, ale některé části areálu připomínají už jen fotografie z prvorepublikových časů. Největší kouzlo mají však lázně úplně zapomenuté – menší místa jako Lázně Kundratice, Velichovky nebo Mšené, které si dodnes uchovaly prvorepublikový ráz. Někde se dochovaly secesní pavilony, jinde prastaré dřevěné altány či taneční sály, které kdysi duněly swingem.
Noblesa, která se neztratila
I když některé lázně chátrají, stále se v nich cítíme zvláštně povzneseně. Je to duch noblesy, který tu zůstal. Připomíná nám dobu, kdy si lidé uměli vychutnat pomalý životní rytmus, kdy odpočinek nebyl luxusem, ale samozřejmou součástí zdravého života. V době první republiky se dbalo na eleganci – dámy nosily rukavičky i na odpolední procházku, pánové se zastavili na šachovou partii, zatímco v kavárnách hrály orchestrion nebo malé kapely. Když dnes vejdeme do staré lázeňské kavárny, byť už přestavěné na jiný účel, můžeme si představit šum rozhovorů, šustění novin a cinkot porcelánu. V některých lázních, kde se podařilo zachovat alespoň část vybavení, najdeme originální dlažby, mosazné kliky, vitrážová okna a staré cedule. Každý detail připomíná, že lázeňský život byl uměním – uměním pomalosti a kultivovanosti.
Návrat k tradici?
Dnes se stále častěji objevují snahy o obnovu zapomenutých lázní. Ať už jde o investory, kteří vidí potenciál v retro atmosféře, nebo o místní nadšence, kteří se snaží zachránit aspoň část dědictví. Znovu se otevírají parky, opravují altány a pořádají se kulturní akce, které navazují na prvorepublikovou tradici. Někde se vrací i lázeňská péče, i když už spíše v podobě wellness a relaxačních služeb než klasické léčebné kúry. A možná právě to je cesta, jak duch noblesy nezmizí. Nejde o to přesně kopírovat minulost, ale navázat na její nejlepší prvky – důraz na kulturu, společenskost a estetiku života. V době, kdy je všechno uspěchané a hlučné, se může stát návrat k pomalému rytmu lázeňského dne vítaným protipólem. Zapomenuté lázně tak nejsou jen smutnou připomínkou minulosti. Jsou zároveň výzvou, abychom si uvědomili, co všechno jsme schopni znovu objevit. Noblesa první republiky se totiž neukrývá jen ve starých zdech a prázdných sálech – může znovu ožít v nás, pokud se naučíme žít s větší lehkostí, elegancí a úctou k tradici. A když se na chvíli zastavíme u těchto zapomenutých lázní, můžeme si uvědomit, že jejich příběh není jen o chátrajících budovách. Je to také o kulturní paměti, která nám připomíná, jak se kdysi utvářel ideál zdravého a krásného života. V tehdejší době se kladl důraz nejen na léčení těla, ale i na pěstování ducha – koncerty, literární večery, přednášky i taneční zábavy patřily k běžnému programu. Kdo přijel do lázní, nepřijel pouze za minerálními prameny, ale také za inspirací a setkáváním s lidmi podobného smýšlení. Takto vznikala místa, kde se spojovalo zdraví, umění a společenský život v harmonický celek. Je proto důležité se k těmto kořenům vracet. Moderní wellness centra často nabízejí luxusní služby, ale postrádají ducha komunity a estetické hodnoty, které kdysi lázně charakterizovaly. Pokud se podaří obnovit zapomenuté areály s respektem k jejich historii, mohou se stát nejen turistickou atrakcí, ale také školou kultivovaného odpočinku. Vždyť lázeňství není jen o léčbě, ale i o umění žít – pomalu, v rytmu přírody, s vědomím, že chvíle ticha, rozhovoru nebo poslechu hudby může být stejně léčivá jako pohár minerální vody. Taková noblesa může opět obohatit i dnešní uspěchaný svět.
