text: Aleš Meduna
Dvě ženy. Dva podobné osudy. Obě ženy se znaly. Obě spolupracovaly. Obě byly politicky aktivní. Obě ctily Masaryka i Beneše. Obě bojovaly za demokracii a práva žen. Obě položily život dvěma zrůdným ideologiím – nacismu a komunismu. Františka Plamínková a Milada Horáková. Zatímco jméno a osud dr. Milady Horákové se objevuje v každé učebnici dějepisu, jméno Františky Plamínkové upadlo téměř v zapomnění. A neprávem. Vždyť Horáková prakticky vycházela z díla a myšlenek Plamínkové.
Františka Plamínková se narodila 5. února roku 1875 v Praze. Doma jí říkali Fando nebo Fančo, ve škole Plamko, cizinky Frances či Plam. Absolvovala obecnou a měšťanskou školu. V mládí prožila citový vztah se studentem medicíny Vilémem Feyerem. Zde stála Plamínková na rozcestí. Toužila stát se učitelkou. Avšak dle platného zákona se ženy učitelky nesměly vdát a mít děti. Nakonec zvítězila touha po vybrané profesi a rozhodla se pro studia v Ústavě pro vzdělání učitelek v Praze. Z každoročních čtyř stovek škola přijímala pouze šedesát uchazeček. Františka uspěla hned napoprvé. Odmaturovala s výborným prospěchem. Od zkušební komise odcházela jako odborná učitelka dívčích měšťanských škol pro matematiku, fyziku, kreslení a krasopis. Ajak plnila své povolání? Mezi generaci českých učitelek se výborně zapsala. Byla urostlá, modrooká a netajila se velkými plány: „Čtu o Leonardu da Vinci, čím vším byl! Co všechno udělal! Myslím na něho. Je mým vzorem. Vždycky bude mým vzorem. Chci mnoho, mnoho…“, svěřila se jedné kolegyni. Měla příjemné vystupování, temperamentní výklad a hezky zabarvený hlas. Se žákyněmi jednala jako s dospělými. Žákyně ji uctívaly. Nerozlišovala dělnickou či úřednickou dcerku. Nadanější nevyzdvihovala, méně úspěšné neponižovala, snažila se všem pomáhat. Ve třídě o šedesáti žákyních vyučovala od pondělí do soboty s polední přestávkou. Středy a soboty odpoledne měla volné. Své vzdělání si dále doplňovala návštěvami přednášek, například na pražské technice, v šesti semestrech, získala rozsáhlé znalosti z fyziky, chemie a matematiky. Navštěvovala též přednášky filozofie profesora T. G. Masaryka, estetiky a dějin umění u prof. Hostinského a studovala i francouzštinu. Na výuku jazyků kladla obzvláště velký důraz. Na léta svých začátků vzpomínala Plamínková se smíšenými pocity: „Dlouho mě bolelo, že nemám žádné výrazné nadání. Když se na možnosti, které se mi nabízely, podívám zpět, věřím, že jsem se mohla stát lékařkou nebo právničkou, jako učitelkou. Zaměstnávala mě velmi hudba, kterou jsem opustila, když jsem poznala, že v ní nemám plný výraz. Pak jsem kreslila – také tuto cestu jsem opustila, znamenala pro mě uklidňující bod, chvilku odpočinku, ale ne zaměstnání, které by mému životu dalo obsah…“ Františka Plamínková učila třicet let, až do roku 1924.
Celý svůj život věnovala boji za zrovnoprávnění žen, za získání všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva pro ženy a zrušení povinného celibátu. Již roku 1903 prezentovala návrh na zneplatnění zákona o celibátu učitelek, a též představila plán pro mateřskou dovolenou učitelek. V témže roce se podílela na založení Ženského klubu českého, jenž usiloval o dosažení o rovnoprávnosti žen v oblasti vzdělávací, pracovní, právní i politické. Plamínková si uvědomovala, že místní zákony nezakazují ženám, aby byly zvoleny do Českého zemského sněmu. Výboru se na základě mezery v zákoně podařilo přesvědčit některé politické strany, aby do svých kandidátek zařadily i ženy. Roku 1912 tak byla poprvé do zemského sněmu zvolena žena. Jednalo se o spisovatelku Boženu Vikovou Kunětickou. Nově zvolená poslankyně sice nedostala povolení ke vstupu do sněmu, přesto bylo její vítězství ve volbách považováno za obrovský úspěch českého ženského hnutí nejen u nás, ale i v zahraničí. Poslankyni neměla Anglie, Francie, Německo, Itálie a většina států Severní Ameriky. „Volbou spisovatelky obrátil národ na sebe pozornost všeho kulturního světa. To byla v dobách politické poroby veliká věc a za tu jsme v prvé řadě děkovaly právnickému smyslu a železné nezlomné energii F. F. Plamínkové.“, hlásila ještě roku 1935 politička Fráňa Zemínová.
Rok 1918 přinesl nejen ukončení první světové války, ale také rozpad habsburské monarchie a vznik samostatného československého státu. Hned v následujícím roce byl zrušen celibát, proti kterému Plamínková tak horlivě bojovala. V roce 1919 vstupuje do národně socialistické strany a tím se vydává na politickou dráhu. Ministr školství Habrman ji nabídne význačné pozice, ale Plamínková odmítla, proto ji socialisté vyslali na pražský magistrát, kde zasedala v nejrůznějších komisích – kulturní, finanční, pozemkové, zdravotní, zásobovací atd. Starala se o lepší bydlení chudých, dohlížela na dodávky pitné vody a potravin, hleděla si opatroven, mateřských škol a vánočního ošacení chudých dětí, dohlížela na záchranu památek, opravu kostelů, osvětlení ulic…
V roce 1923 založila Ženskou národní radu, což byla zastřešující organizace ženských spolků liberálního směru, a stala se její předsedkyní až do roku 1942. Činnost této instituce se zaměřovala na osvětovou práci, spolupráci s organizacemi a jedinci, kteří mohli mít vliv na poměry žen a na zrovnoprávnění žen i v praxi. Roku 1925 se Františka Plamínková stala senátorkou Národního shromáždění a svůj mandát obhájila i v letech 1929 a 1935. V této době se seznamuje Plamínková s dr. Miladou Horákovou a uvádí ji do právní komise Ženské národní rady. Tím začíná jejich vzájemná spolupráce i přátelství. Sama Horáková napsala: „V právní komisi začala jsem teprve poznávat skutečnou náplň ženského hnutí, jeho zásady a směr, touhy pokrokových žen československých. Nemenším poznáním byla osobnost paní F. F. Plamínkové. Ačkoliv sama neabsolvovala právnických studií, má ve své povaze rysy, vlohy a předpoklady dokonalého právníka. Její bystrá a důsledná logika proniká ve spleti jednotlivých právních ustanovení, rychle se orientuje, bezprostředně reaguje, a s mimořádnou lehkostí snáší důvody, jimiž dokazuje správnost svých tvrzení… Její posvátná úcta k pravdě, úzkostlivá spravedlnost, demokratický duch a smysl pro poctivý systém a řád, vedou ji přímo k tomu, aby bouřila proti všemu, co v tak zvaném právu je neprávem.“ Jako představitelka ženského hnutí byla velmi známá i ve světě. Stala se členkou i místopředsedkyní několika mezinárodních ženských organizací. Jako první Češka vůbec vystoupila ve Společnosti národů. Tato organizace byla předchůdkyní dnešní OSN. Kromě toho přednášela v mnoha městech Evropy – Paříž, Vídeň, Berlín, Ženeva, Londýn, Kodaň i USA. Není nepravdivé tvrzení, že se jednalo o jednu z nejznámějších Češek ve světě.
Kromě práv žen bojovala Plamínková i za demokracii. Obrovský obdiv zaslouží za otevřený dopis Hitlerovi v roce 1938: „Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho presidenta dr. Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí jej informuje… Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost Vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí…“ Ještě na konci září, v době Mnichovské konference, zaslala Plamínková telegram americkému prezidentovi Rooseveltovi, kterého poznala již dříve, kde mu vyložila svá stanoviska a žádala jej o záchranu republiky a o svolání mezinárodní konference za účasti Československa. Další telegramy obdržel britský ministerský předseda Chamberlain, francouzský předseda vlády Daladier a další. Její výzvy zůstaly nevyslyšeny.
V září 1939 byla zatčena gestapem. Odmítla podepsat dokument, že ona ani český národ není perzekuován. Po krutém mučení byla propuštěna. Po atentátu na Heydricha v květnu roku 1942 došlo k rozsáhlému zatýkání režimu nepohodlných osob, vypálení obcí Lidic a Ležáků. A došlo i na Františku Plamínkovou. K zatčení došlo na počátku června 1942. Z pankrácké věznice byla transportována do terezínské Malé pevnosti, kde se sešla s některými spolupracovnicemi, mj. s Miladou Horákovou. Za velezradu pak byla dne 30. června 1942 popravena v Kobylisích s dalšími desítkami osob. Tak skončil život velké ženy, bojovnice za práva žen, obhájkyně demokracie a ženy, která projevila obrovskou odvahu v dobách nacistické okupace. Nechť je jméno Františky Plamínkové opět příkladem boje za rovnoprávnost a demokracii.
Určité satisfakce se dočkala roku 1992, kdy obdržela Řád T. G. Masaryka III. třídy, v roce 2014 vyšla monografie Evy Uhrové Radostná i hořká Františka Plamínková, v roce 2020 natočila Česká televize dokument Zapomenutá Františka Plamínková.
Použitá literatura:
E. Uhrová: Františka Plamínková, 2014
E. Uhrová: Po stopách šesti žen, 2020
