text: Pavel Troják
Musíme být připraveni k akci maximálně do pěti minut, což je obtížné skloubit s prací, která takovou flexibilitu nedovoluje. Proto většina členů hasičského sboru z Jevíčka pracuje pro město. Mezi nimi najdeme školníka, úředníka či správce bytových domů – profese, které jim umožňují reagovat bez odkladu. Vedlejší příjem za hasičskou činnost je pro ně také vítaným přilepšením.
Jevíčské ráno bylo zpočátku klidné, dokud se najednou v hasičské stanici nerozlehne zvonění gongu a neosvětlí se prostor. Systém automaticky spustí větrání a vyfukování spalin a otevřou se vrata do dvora. Z tiskárny vychází list papíru s instrukcemi a na monitoru se zobrazí důležité informace. „Požár v Jevíčku! Místo srazu je v Kostelní ulici,“ oznamuje ženský hlas z reproduktorů.
Během dvou minut se na dvoře shromažďují první osobní automobily a z nich vystupují muži. Shazují civilní oděvy a oblékají se do modrých hasičských uniforem, přičemž jeden z nich ještě rychle odpojí nabíječku akumulátoru a doplní tlak v brzdách. Poté motor hasičského vozu Renault začne hřmět a vůz opustí stanici. Neuplynulo ještě plných pět minut, což je i horní hranice času pro zásah dle zákona, který dobrovolným hasičům z této oblasti na svolání stanovuje.
„Každý, kdo je na směně, si to musí nějak pořešit, aby byl do pěti minut ve stanici, převlékl se a byl připraven k výjezdu. Já například vždycky jezdím autem, ať jdu na kávu nebo za tchyní, ačkoliv bydlí jenom třista metrů ode mě,“ prozrazuje s úsměvem Stanislav Ducháček, velitel Jednotky dobrovolných hasičů v Jevíčku.
Tato povinnost někdy vede k bizarním situacím. Dobrovolný hasič není totiž stále v hasičárně, aby čekal na poplach. Běžně je v práci, nebo doma a musí být připraven ihned reagovat na hasičský signál. „Když jste v obchodě, necháte košík a jednoduše se rozběhnete. Lidé se na vás dívají, jako byste byl šílený. Ve sprše to také není ideální, sotva stihnete vyschnout. A v posteli s manželkou to určitě není příjemné, pokud dojde k takové situaci,“ popisuje Jan Bidmon, starosta Sboru dobrovolných hasičů Jevíčko.
Sbor v tomto třítisícovém městě má 134 členů, ale k výjezdům je určeno pouze 17 lidí. Ti jsou už dávno voláni ne pomocí sirén, ale přes mobilní telefon. „Sirény se ukázaly jako nevhodné. Jen to přilákalo místní obyvatele, kteří pak překáželi přímo před hasičskou stanicí,“ vysvětluje Ducháček.
Zjišťuji jednu podstatnou informaci, která pro mě byla dosud neznámá: dobrovolní hasiči dostávají za svou činnost finanční odměny. Přesto není důvod jim závidět. Stanislav Ducháček vyndává výplatní pásku a sděluje nám detaily ohledně odměňování. Za běžný všední den činí odměna za hodinu pohotovosti sedm korun hrubého, o víkendech to je deset korun. V případě hodiny strávené při zásahu je odměna stanovena na 110 korun hrubého. Ovšem čas strávený po zásahu s mytím vozidel, úklidem a údržbou se do odměn již nezapočítává, upřesňuje Ducháček. Průměrně si pak členové jednotky vydělají kolem tří tisíc korun měsíčně.
Když procházíme kolem hasičských vozidel – cisternových stříkaček značek Tatra a Renault, které jsou pravidelně využívány pro výjezdy, všímáme si v sousední garáži i pečlivě udržované historické techniky. Každý člen zdejšího sboru na její renovaci věnoval stovky hodin práce, což dokazuje, že k těmto klenotům mají velmi blízko. A slouží nejen pro vystoupení na slavnostních akcích. Jiří Bidmon, bratr Jana Bidmona, který se ujímá funkce jednatele sboru a zároveň je vedoucím mládežnického hasičského družstva, se k nám přidává a vypráví o jednom z vozů.
„Patronka tohoto vozidla si přála, aby byla její poslední cesta na hřbitov právě s tímto vozidlem. Proto jsme na něj nainstalovali nosítka a nyní tak přepravujeme naše členy na poslední cestu, až nás opustí,“ sděluje. Jako perlu naší sbírky nám poté ukazuje motorovou stříkačku Walter z roku 1930, jež je unikátním strojem v celé republice, líčí Jiří s viditelným nadšením.
Poslední garáž ukrývá ještě cennější poklad – koněspřežnou stříkačku značky Smékal, datovanou do roku 1890, která je svědkem úsvitu hasičských časů, kdy ještě neslyšeli houkání sirény, ale hasiči museli troubení na trubku oznamovat slovy „HÓ–ŘÍ“. Tento kus je jen o dvě dekády mladší než samotný sbor, který byl založen v roce 1870. To bylo šest let po vzniku prvního českého dobrovolného hasičského sboru ve Velvarech na Kladensku. Přesto je zdejší sbor jedním z těch, které se historicky o titul prvního perou, neboť němečtí obyvatelé zakládali sbory běžně ještě dříve než ve Velvarech, avšak ty do oficiálních statistik zahrnuty nejsou.
I Jevíčko tak cítí jistou míru nespravedlnosti. Jan Bidmon, s lehkou nadsázkou, vyjadřuje rozhořčení nad historickými nepřesnostmi. „První velitel se jmenoval Vilibald Němec, a to byl důvod, proč nás bez váhání zařadili mezi německé sbory a datum založení posunuli až na rok 1870,“ vysvětluje. Přesto minulost již nikoho z nich tolik nezajímá, neboť současné výzvy a závazky jsou dostatečně náročné.
Jevíčští hasiči patří k nejvíce zatíženým dobrovolným sborům v zemi, se zásahy každé tři dny. Neomezeníc se pouze na hasičské zásahy, jevíčští hasiči zasahují také při dopravních nehodách, odstraňování nebezpečných látek, likvidaci bodavého hmyzu a poskytují různou technickou pomoc, jako je rozřezávání spadlých kmenů na silnici. Tato činnost je důležitá i proto, že Jevíčko se nachází na pomezí tří krajů – Olomouckého, Pardubického a Jihomoravského, a je tak ze strategického hlediska klíčovým místem pro rychlou reakci. Nejbližší profesionální hasiči jsou ve vzdálenosti 20 km v Moravské Třebové, stejně tak nejbližší záchranná služba. Proto jsou jevíčští hasiči zařazeni mezi takzvané „first respondery“, vybavení jsou automatickým externím defibrilátorem a kyslíkovými lahvemi, což jim umožňuje poskytovat neodkladnou zdravotnickou první pomoc a resuscitační činnost ještě před příjezdem záchranářů, dodává Ducháček.
Mimo to jsou tito hasiči držiteli stovek trofejí z hasičských soutěží a neodehrává se bez nich žádná významnější kulturní událost v Jevíčku. Hasičský ples pak bývá korunovací slavností celého roku a je spojen i s bohatou tombolou, která, na rozdíl od známé scény z filmu „Hoří, má panenko“, nebyla nikdy rozkradena. „O tombolu se staráme s maximální pečlivostí. A co je nejdůležitější, nikdy nepřestáváme být ve střehu,“ uzavírá Ducháček s úsměvem.
